CESTOVÁNÍ - ZAHRANIČNÍ VÝLETY A DOVOLENÉ - VZPOMÍNKY
ANGLIE - Londýn, NĚMECKO -Dresden, Düsseldorf, Berlín a Köln, ŠVÝCARSKO,
RAKOUSKO, POLSKO, SLOVENSKO, KANÁRSKÉ OSTROVY, EGYPT, MADEIRA, KEŇA, DUBAJ, TUNISKO, ŘECKO...

...................................................................................................................................................................................................................................................................................................
Informace v tomto článku jsou i 30 let staré (1990 - 2020), tedy je možné, že se mnohé změnilo..
Také aktuálně díky Koronavirové pandemii, asi spoustu cest nelze realizovat.
Přesto věřím a doufám, že toto psaní někoho zaujme, obohatí, rozesměje a možná i poučí :-)

 
dopravní ikony

Pokud nepočítám pobyt poblíž Piešťan na Slovensku, kdy jsme jako děti školou povinný týden mučili soudružky učitelky, první zahraniční výlet jsem realizoval do Německa do Drážďan. Nakonec v té době jsem žil v Československu tedy Slovensko nebylo zahraničí.
Cílem cesty do Drážďan byl výhodný nákupu věcí, které u nás nebyly.  Bylo pár let po komunismu a takto vycestoval na nákup kde kdo. Sehnal jsem si  marky a s kamarádem jsme si sedli na vlak a vyrazili. Kousek od nádraží byl obchod, který jsem chtěl navštívit. Koupil jsem bundu dostal jsem k tomu propisku a zapalovač a byl jsem šťastný :-)  Pak jsem se oženil s Denisou se kterou jsme cestovali pouze na chaty po roce jsme se rozvedli a já (přesto že jsem měl kvalitní protekci a nemusel jsem) dobrovolně nastoupil na vojnu a rok jsem cestoval jenom na střelnici, po kasárnách a po letišti :-)
Následně jsem cestoval na Slovensko (krátce po rozdělení Československa), kam jsem se dostal vlastně trochu náhodou. V té době jsem kromě práce a účasti na různých akcí také hrál jednu online hru. Internet byl na počátku rozmachu a já tehdy na vytáčeném připojení pevné telefonní linky (tuším 40 kbit/s) jsem pravidelně propadal tahové, tabulkové hře s minimální grafikou.
Dnes už by takovou hru asi nikdo nehrál, ale byla plná království, magie, boje, králů a královen.
A tak se stalo, že začali být také srazy a některé byly na Slovensku. Nakonec jsem do Bratislavy jezdil celkem často neb jsem našel zalíbení v královně Julii :-) Nakonec vše skončilo, protože se královna zabila na koni a já v naprostém smutku a zoufalství se snažil věnovat práci a začal budovat firmu. Seděl jsem v Praze v kanceláři a minimálně rok jsem nikam do zahraničí nejel.

Moldaublick rozhledna a výhled

Krátká a vtipná návštěva Rakouska mě postihla při dovolené v kempu kousek od Horní Plané u vodní nádrže Lipno. S kamarády jsme pojali myšlenku, že se půjdeme podívat na nedalekou rozhlednu Moldaublick (česky Vltavská vyhlídka), která je cca 1 km od rakousko-české státní hranice. Nasedli jsme na přívoz, který nás převezl přes Lipno a přešli hranici. Po cestě k rozhledně byla hospůdka tak jsme ochutnali místní beer, který nám moc chutnal. Byl červenec slunce zářilo, bylo to fajn :-) Výšlap svahu hory Sulzberg byl krapet náročný, ale když jsme dorazili ke kovové konstrukci rozhledny Moldaublick vyběhli 137 schodů do výšku 24 m naskytl se nám nádherný výhled. Vzhledem k tomu, že jsme z rozhledny jasně viděli odkud a kudy jsme k rozhledně šli, bylo zcela evidentní, že jsme to dost obcházeli. Rozhodli jsme se, že až slezem, nepůjdeme po silnici, ale přímou čarou lesem k Lipnu. To byla velká, ale opravdu VELKÁ chyba :-)
Naprosto zcela neudržovaný, totálně zarostlý les s nerovným povrchem, který ještě "nedávno" byl součástí hraničního pásma takže do něj nikdo nechodil. Po více jak hodině (předtím jsme šli k rozhledně slabou půlhodinku) úmorného lopotění v příšerném vedru jsme se dobelhali k Lipnu, počkali na přívoz a odjeli do kempu. Když jsme přišli, tak se naše ženy a kamarádi co s námi nešli smáli a ptali se, co se nám stalo, protože jsme vypadali, jak po boji - špinavý, poškrábaný,  potrhaný a v očích se nám leskl úděs ze strašného zážitku :-)   

 

                                                                     ANGLIE - LONDÝN

Jak už to chodí jednou večer v jednom baru potkal jsem holku veselou Andreu a slovo dalo slovo a byla z toho sice jen několika měsíční, ale velice intenzivní láska. Díky určité shodě okolností a také díky tomu, že pracovala jako stevardka autobusové linky do Londýna jsem se dostal do Anglie. Cesta to byla sice dlouhá, ale vskutku zajímavá a trochu jsem viděl i z Francie. Trajekt z Calais do Doveru mě doslova nadchnul, protože mimo jiné cena whisky v této bezcelní zóně byla více než příznivá. Tudíž v Doveru při vstupním odbavení, kde se každého ptali proč přijel do Anglie, kam přesně jede, jak dlouho tam bude a kolik má u sebe peněz atd. jsem odpovídal zvesela :-) Andrea jela navštívit kousek od Londýna svou sestru, která tam pracovala a já jsem jel navštívit "kamarádovu kamarádku" kterou jsem také znal a která už více jak rok pracovala v Londýně jako Au-pair a číšnice v restauraci. Vše bylo samozřejmě předem dohodnuto a já jsem sám se slabou jazykovou vybaveností stál kolem poledne v Londýně na Victoria a šel do metra. Věděl jsem kam chci, jak si koupit jízdenku a měl jsem plánek metra s poznačenou cestou start-cíl. Jenže jak jistě mnozí vědí Londýnské metro je opravdu mazec skoro 300 stanic a 11 tras rozlišených názvy a barvami. O to však ani tak nejde jsem přece z Prahy, když umím přestoupit z B na A tak tady to zvládnu také :-) Jenže ouha :) Problém byl v tom, že jsem potřeboval z Victoria Line na konkrétní stanici na Northern Line prostě přestoupit se světle-modré na černou a pak vystoupit až uslyším jméno své stanice. No jenže, když slyšíte, že hlásí, že kvůli zpoždění nebudou v té stanici kam potřebujete zastavovat tak jí prostě přejedete (to se vám v Praze nestane a vůbec jsem to samozřejmě nečekal). Pohoda přijal jsem tento "podraz" :-) vystoupím v další stanici kráčím do vlaku na druhé straně, který přijel v protisměru a frčím s  vědomím toho, že další stanici vystupuji, ale jak-to, že jí nehlásí a hlásí úplně jinou stanici. A v tom je právě ta legrace... Když v Londýnském metru přejedete svou stanici a jdete na druhou stranu do vlaku s tím, že se jednu stanici vrátíte nepovede se to. Přestoupili jste totiž na jinou trasu a jedete úplně někam do ...:-) Pokud na trase chcete jet zpět musíte o poschodí níže a ne naproti vlaku ze kterého vystoupíte. Nakonec mě poradil jeden černoch já jsem se dostal na svou stanici a setkal se Pavlou. 

London Underground mapa znak

Byl to moc příjemný večer a vzhledem k tomu, že jsem chtěl v Londýně zůstat 4 dny tak jsme si hodně povídali o tom kam zajdeme, a co by mě zajímalo. Super bylo, že jen jedno odpoledne musela do práce jinak to vyšlo perfektně a měla volno, takže jsem měl průvodkyni. Nakoupil jsem si muziku, koupil jsem si mikiny, boty, dobře jsem jedl a pil, protože Pavla věděla kam jít. Viděl jsem z parku u Buckinghamského paláce přijíždět královnu, byl jsem na Trafalgarském náměstí, kde mimo jiné rozsvěcují londýnský vánoční strom. Také jsem se prošel na rušném náměstí Piccadilly Circus, které je zároveň dopravním uzlem Londýna. Byl jsem v muzeu voskových figurín Madame Tussaud, což mohu vřele doporučit. Také jsem zažil Chinatown (čínská čtvrť) v Soho, kde se mimo jiné dobře nakupuje. Na závěr jsem si užil opravdu veselí večírek v jedné londýnské hospodě tedy pubu.

Pavla přivedla svých 6 kamarádek, které pracovali taky jako Au-pair takže jsem to mě opravdu hezké :-) Byl jsem překvapen, že dívky i když jsou v Londýně více jak půl roku neviděla ani zlomek toho, co já a záviděli Pavle, protože ta chodila všude se mnou. Také jsem se dozvěděl, že takto jako jsme se sešli v hospodě se potkávají poprvé. Musel jsem si s jistou lítostí uvědomit, že to holky vůbec nemají jednoduché. Do Londýna si přijeli vydělat a kdyby si "vyskakovaly" tak si toho domů moc nepřivezou takže práce, škola, pokecat s kamarádkou, telefony, jídlo a spánek. Nulová zábava, ale chápal jsem to i já pocítil, že Londýn není levná záležitost a to jsem měl skvělou průvodkyni a nocleh zadarmo. Také je nutné poznamenat, že všechny dívky si platí školu, aby mimo peněz si také přivezly certifikát z angličtiny. Možná i proto byl večírek opravdu více než povedený holky byly jak utržené ze řetězu a smutno mi bylo jen, když jsem si uvědomil, že zítra odjíždím. Zajímavé bylo, že hospoda byla úplně plná, ale když vrchní zazvonil konec bez jakýchkoliv diskuzí za pár minut byla hospoda prázdná. Ráno jsem posnídal s Pavlou a rozloučil jsem se s ní na Victoria station kam mě doprovodila. Koupil jsem si něco k jídlu a čekal na Andreu, která mě už psala sms, že tam bude za pár minut. Pak jsme spolu počkali na autobus a frčeli do Prahy. Po pár dnech jsme se s Andreou rozešly a na rozdíl od jiných rozchodů, které jsem měl za sebou a které následovaly tento mrzí do dnes. Andrea byla se mnou těhotná a já jsem se k tomu postavil jako tele (prostě žádné nadšení) takže šla na potrat a rozešli jsme se. Tak jsem zase v klidu pracoval sem tam zašel s kamarády na pivo a pár měsíců jsem nikam necestoval a neměl na nic náladu.

Pak mě osud přivedl do náručí jedné moravské dívky Katky a žili jsme mezi Prahou a Přerovem. Katka byla zdravotní sestra, takže nebyl problém ji sehnat práci a teleportovat jí do Prahy.  V rámci vcelku poetického vztahu jsem byl částečně donucen navštívit Polsko přesněji trhy v Polském Těšíně. No měli tam, kde co. Ani si nepamatuji, zda jsem něco koupil, ale jinak se toho koupilo dost. Nicméně si pamatuji, že mě zaujal na přechodu semafor s třemi panáčky zelený byl zelený jako u nás tedy "jdi" jeden červený byl "pozor" a dva červený to už bylo "stůj" :-) S Katkou jsme si díky mému klientovi užili také Německo a to západ opravdový západ - Düsseldorf. Byl to zajímavý týden, ale i přes jisté bonusy to bylo dost drahé. Pamatuji si, že jsem ve výloze na náměstí viděl pánské zlaté Rolexi, které měli místo čísel diamanty v přepočtu za více jak 1 milión Kč. Hodinek jsem v životě pár dostal, ale nikdy jsem je nenosil takže mě to moc nevzrušovalo jen jsem se v duchu podivil jak si to může někdo koupit.

Za pár měsíců jsme s Katkou vyrazili autobusem do Švýcarska. Jeli jsme ještě s jedním párem našich přátel. Cesta byla dlouhá, ale dobře jsme se bavili. Holky usnuly já jsem kecal a popíjeli pivko s kamarádem. Známí nás všech měl pronajatou horskou chatu a pronajímal hlavně v zimní sezóně pokoje lyžařům. Na ubytování jsme měli slevu a ještě jsme měli dobrého rádce "co, kam, kde, jak". Les Diablerets je obec a lyžařské středisko nacházející se v obci Ormont-Dessus ve Francouzském kantonu Vaud ve Švýcarsku. Obec leží v nadmořské výšce 1 200 metrů na severní straně masivu Diableretů, 3 210 metrů, ve švýcarských Alpách. Bylo zajímavé, že komunikace s místními byla poněkud komplikovaná, německy striktně odmítali mluvit a anglicky mluvili s Francouzským přízvukem, kdy člověk chápal každé páté slovo :-) Nicméně lidé byli ve Švýcarsku velice přivětiví a milí.

Samozřejmě je nutné přiznat, že Švýcarský frank je vskutku tvrdá měna, tedy levně nebylo. V rámci úspor jsme dokonce při občasných návštěvách místní restaurace pili raději víno než pivo, protože bylo levnějším. Holkám to nevadilo, ale nám se s kamarádem občas kroutila pusa - víno bylo dost trpké. Jeden den jsme také navštívili aquapark. Byl monstrózní a tobogány neskutečné. Ani bych o tom nepsal aquapark je aquapark, ale stala se mi taková příhoda. Sice to tam bylo všechno super, ale bylo tam strašně moc malých a velkých Švýcarů a Švýcarek a u těch nejlepších atrakcí byly dost fronty. Tak sem jednou vyšlapal schody k "rouře", kde bylo jen málo lidí. Když jsem přišel na řadu vlezl jsem do ní a odrazil se. Pak už jsem jenom letěl a s naprosto děsným pocitem, že určitě umřu jsem padal dolu. Vůbec jsem necítil podlahu tohoto trubkového tobogánu. Po cca minutě to se mnou pláclo do vody a v pohodě jsem dojel na konec. Následně jsem zjistil, že tento tobogán je extrémní a u jeho výlezu je měřič času a kdybych udělal rekord dne, tak by se ozvala siréna a vyhrál bych 100 franků. No rekord jsem nepřekonal a podruhé už jsem to nezkoušel :-) Bylo by slabé napsat, že Švýcarsko je krásné - my jsme ho poznali ďábelsky divoce krásné. Opravdu to byla paráda! Jeli jsme do Švýcarska v Červenci tedy žádné lyžování, ale když se mrsknete lanovkou na Glacier bez mála 3000 (m n. m.), tak můžete bez problému stavět sněhuláky od rána do večera :-) Všude po skalách padají male a velké vodopády z horských pramenů a vzduch je nasycený vůní stromů, keřů a všech rostlin. Další skvělý zážitek byla také vyhlídková plavba parníkem na Ženevském jezeru, kde mě uchvátil hrad Chillon. Hrad byl postaven ve 13. století a je jedním z nejzachovalejších středověkých evropských hradů. Jedinečným zážitkem je také projížďka horským panoramatickým vlakem. Tu jsme absolvovali několikrát. Pravidelně jsme se nemohli nabažit chutí různých sýrů a samozřejmě jsme nevynechali Švýcarské národní jídlo Fondue. Nádherná příroda všude čisto, pohoda, klid a pasoucí se krávy. To bylo moje Švýcarsko.

 

                                                                              ŘECKO


S Katkou jsem také poprvé odletěl na dovolenou a to do Řecka. Neletěl jsem letadlem poprvé, ale při tom mém prvním letu jsem nepřistál, protože jsem vyskočil s padákem :-) No dopravním letadlem je to přeci-jen něco jiného, ale bylo to fajn. Jen to odbavení a čekání na letišti mě otravovalo (to sem ovšem ještě nevěděl, co zažiji v pozdějších letech). Na dovolenou jsme neletěli sami, ale letěl s námi jeden kamarád se svou přítelkyní a ještě další kamarád, který byl sám. Prostě jsme byli taková parta.

Přistáli jsme v Thessaloniki tedy v Soluni a odtud nás odvezli do hotelu. Ubytování bylo dostatečné tedy žádný komfort, ale šlo to. V té době nikdo z naší party neměl moc peněz tedy snažili jsme se, aby to byla "nízkonákladová" dovolená. Zvláštní a nepříjemné bylo, že v Řecku na mnoha místech včetně toho, co jsme byli jsou zastaralé rozvody kanalizace - prostě mají moc úzké roury a často se ucpávají - do záchodu nesmíte házet papír na to je koš vedle. V hotelu jsme měli předplacenou pouze snídani tak jsme chodili do nedalekého městečka a někdy si dali jídlo v restauraci, ale hodně jsme si dávali výborný Gyros ze stánků. Řecká kuchyně mě velice vyhovovala a hlavně Tzatziki jsem si navždy zamiloval. Zvláštní bylo, že jsme nikde nepotkali kus klasického chleba všude prodávali a k jídlu dávali takové veky nebo bagety tedy vše bylo o bílém pečivu.

Fajn bylo, že jsme byli pár metrů od pláže, tedy středozemního moře jsme si užili do sytosti. Vždy jsme chodili také po pláži do obchodů a restaurací tedy cesty byli příjemné. Jednou jsme si zašli trochu dál a také jsme nakoupili nějaké věci, proto jsme se dohodli, že se složíme a zpátky pojedeme taxíkem. Nikdy před tím a nikdy po tom jsem nezažil přístup k polední pauze jako v Řecku. Mezi 12 a 13 hodinou nemáte šanci na žádné služby. Taxikářovi jsme nabízeli dvojnásobek toho, co by ta cesta normálně stála, ale nedal se zlomit, takže jsme v klidu ťapali pěšky. Při společných procházkách po pláži jsme pravidelně míjeli také jedno zajímavé místo. Bylo to přílivem středozemního moře vymleté mělké jezero a v něm bylo snad tisíce krabů. Vypadalo to jak hýbající dno, trochu nechutné, ale rozhodně zajímavé.

Realizovali jsme jen jeden výlet, ale stál za to. Kláštery Meteora jsou nádherné a impozantní. Meteora jsou monastýry - kláštery na vrcholcích slepencových skal v oblasti Thesálie v Řecku, poblíž města Kalambaka. Mniši a poustevníci se tu usazovali již od 11. století, ale až o tři století později začaly vznikat první byzantské kláštery pravoslavné a Řeckokatolické církve. Při prohlídce musíte být dostatečně zahaleni (muži musí mít zakrytá kolena, ženy ramena). Uvnitř se nesmí fotografovat ani natáčet videa. Za vsup do klášterů vybírají mniši vstupné cca 4 EUR. Dnes kdybych byl v Řecku určitě bych realizoval mnohem více výletů dost mě tenkrát mrzelo, že jsem neviděl mimo jiné Akropolis v Athénách. Peněz bylo málo a také jsem se do budoucna poučil s kým jezdit a nejezdit na dovolenou. Ne snad, že by vznikali nějaké zásadní konflikty, ale chtěli jsme mít s Katkou klid a stále nás někdo otravoval. Hlavně ta přítelkyně kamaráda byla často nesnesitelná. Tedy malé doporučení - dobře si rozmyslete s kým na dovolenou může vám to dost narušit zážitek i prožitek.

 
 

                                                      KANÁRSKÉ OSTROVY - GRAN CANARIA

S Katkou jsem také odletěl na první pořádnou dovolenou tzv. do tepla a to na Kanárské ostrovy. Po přistání a transferu do hotelu jsme se ubytovali. Výhledem z balkónu pokoje mě uchvátil a strávil jsem tam hodiny koukáním na oceán a projíždějící lodě. Bylo to moje první moře, ale přiznám se, že to koukání mě nikdy neomrzelo. Měli jsme pokoj v 5. patře hotelu, 200m od pláže s výhledem na Atlantický oceán. V rámci Kanárského souostroví (7 ostrovů) jsme byli na ostrově Gran Canaria. Kanárské ostrovy jsou autonomní společenství Španělska. Věřím, že hodně čtenářů na Kanárských ostrovech také bylo je to cenově přijatelná a velice příjemná dovolená. Při objednání zájezdu jsem krom pokoje s výhledem na moře také zaškrtl All inclusive (tj. vše zahrnuto v ceně pokoje - jídlo, nápoje a dalších služby.) a tento systém jsem pak praktikoval u všech dalších dovolených. Ono jde hlavně o to (alespoň pro mě), že sice se Xx stane, že si dojdete na oběd nebo večeři někam do restaurace tím pádem vás menu v hotelu nezajímá a "propadne", ale také se stává, že jedete někam na výlet prošvihnete oběd a jste rádi, že se vrátíte na hotel a něco tam je. Vzhledem k tomu, že mimo snídaně, oběda a večeře jsou během celého dne také jakési svačinové bary máte jistotu, že kdykoliv přijdete na hotel máte něco k jídlu a pití (včetně alkoholických nápojů :-). Co se týká chuti tak si ani neumím představit, že by si nikdo nevybral nebo byl nespokojen. Vše probíhá formou bufetu a vybíráte z cca 10 možností a nespočet kombinací jak si to můžete namíchat, ochutit, dochutit a každý den se pokrmy obměňují.

Ostrov sopečného původu Gran Canaria patřící do španělského autonomního společenství nabízí velice klidný pobyt a také pár zážitků. Osobně jsem byl nejvíce spokojen s vybudovanou velice příjemnou cestou po útesech pobřeží. Z hotelu jsme šli asi 1,5 Km po pláži a pak jsme se napojili na tu cestu, kterou z jedné strany lemovali skály, rozkvetlé keře prostě hrálo to všemi barvami a druhá strana se zábradlím skýtala bezprostřední kontakt s oceánem, který ve vlnách narážel do skály, někdy jste byli i ve výšce 20 m a stejně to na vás sem tam cáklo. Po cca 2 Km na konci cesty na vás s čekali různé kavárny, bufety, restaurace (s pěkným výhledem) a také obchůdky. Tyto procházky mě bavili asi nejvíce. Bezesporu zajímavý zážitek byla vyhlídková plavba za delfíny. Samozřejmě plavba na relativně malé lodi po moři není pro každého (trochu to houpe) nicméně, kdo to zvládne a setká se s delfíny nebude litovat. Asi po 20 min plavby jsme narazili na hejno asi 30 delfínů (od miminek po dědečky:-), které se okamžitě připojilo k lodi - loď zastavila a všichni jsme mohli sledovat jak delfíni blbnou kolem lodi. Začali cvakat foťáky a běžet kamery. No já vím komerční turistická zábava, ale prostě kdo neviděl na vlastní oči neuvěří, kdo viděl ví, že to stojí za to.

Oproti tomu taková Žlutá ponorka bez té se dá žít. Sice vskutku pojedete v ponorce pár metrů pod hladinou oceánu sem tam zahlédnete ryby a vidíte rostliny na dně, ale jinak nic moc. Cocodrilo Park tedy krokodýlí park byl také zbytečný výlet i přesto, že pravidelně krokodýlům házeli maso a bylo slyšet jak jim cvakají jejich zubaté čelisti. Papouškové byli velcí a barevný a to bylo celé :-) Je třeba vnímat, že se všude platí vstupné 10 - 30 EUR. Nejde o to, jestli je to drahé nebo levné já jsem vždy hlavně vnímal poměr cena/výkon. Sedět s Pina Coladou v křesle a pěkným výhledem za to určitě stojí zvláště pak, když si s partnerkou nebo partnerem máte, co říci nicméně zvládal jsem tyto chvíle i v samotě a jen jsem poslouchal nějakou muziku, co pouštěli od baru a šumění - burácení vln oceánu. Samozřejmě vše, co jsem napsal a napíši je určeno především pro dospělé. Děti vše vnímají jinak a jak ponorka, tak krokodýlí park a další a další bude zcela nevyhnutelné, takže si připravte dostatek peněz :-) Důležitým místem Gran Canaria je letovisko Maspalomas s majákem Faro, který osvětluje místní pobřeží již přes 120 let s krásnými plážemi s bílím pískem a na kraji písečných dun, které vytvořili zbytky korálů a mušlí a něco zavál i vítr ze Sahary. V dunách si můžete připadat jako ztracený uprostřed pouště, ale šumění moře vás uklidní. Na Kanárech jsme byli s Katkou v září a toto období tedy podzim mě zůstal jako čas pro dovolené do tepla navždy. Nikdy ne v teple do tepla protože nesnáším horko :-) No a tak jsme po 14 pěkných a klidných dnech odletěli do Prahy a pokračovali v práci. Uběhlo pár měsíců a náš tříletý vztah s Katkou odešel v dobrém jsme se rozešli a život šel dál.

 

                                                                               KEŇA

Jednoho večera, když jsem seděl ve své oblíbené restauraci (oblíbené hlavně pro to, že jsem jí měl 40m od kanclu :-) jsem si při večeření všiml nové servírky. Vždy, když mě nesla dring tak se na mě usmála. Takto se to opakovalo pár večerů než jsem jí oslovil a zeptal se jí jestli se směje mě nebo na mě :-) vyměnili jsme si tel. čísla a dohodli, že půjdeme další den na večeři. Večeře proběhla v pořádku já se dozvěděl, že není servírka, že dělá skladovou administraci na počítači a jako servírka si přivydělává, protože si chce koupit auto. Po několika dnech pravidelného setkávání jsme se dohodli, že odletíme spolu někam na dovolenou a vyzkoušíme si intenzivní soužití. Nebudu lhát dost jsem po tom vztahu toužil a vzhledem k tomu, že se mě situace ve firmě neustále zlepšovala rozhodl jsem se, že se trochu předvedu. Po konzultaci s jednou známou co zprostředkovávala zájezdy od různých zahraničních CK jsem se rozhodl pro Keňu. Lenka byla nadšená u moře byla doposud jen v Chorvatsku. Než jsme započali přípravy na cestu musel jsem se setkat s Lenčinými rodiči (její otec byl bývalí policista). Chtěli mě poznat a ujistit se, že Lenku v pořádku přivezu zpět. Vše dopadlo dobře i tu vodku jsem vypil :-) Měli jsme týden před odletem a museli jsme toho dost zařídit. Nejdříve povinné očkování na žlutou zimnice a žloutenku a ještě jsem musel koupit prášky na malárii, které jsme museli polykat před a během celého zájezdu. Dále jsem musel dohodnou kamaráda, aby nás odvezl na letiště, protože tím, že jsme zájezd měli přes německou cestovní kancelář, tak jsme odlétali z Vídně.

Následovalo balení kufrů a dokupování věcí, které by se mohli hodit. V té době mě to bylo celkem jedno, ale v duchu s úsměvem jsem si říkal ještě nikde nejsme a 80 000,- (včetně ceny zájezdu) v háji. Transfer do Vídně se povedl, letiště tam bylo pěkné a koupil jsem si tam tašku přes rameno, kterou mám do dnes - 18 let. Když jsme byli ve Vídni tak jsme si samozřejmě dali Vídeňskou kávu, letadlo jsme našli, odbavili se nasedli do letadla a letěli. Mezipřistání jsme měli v italském Miláně což byla neskutečná otrava, protože jsme více jak hodinu byli zavřený v prostoru nástupu do letadla, kde krom záchodů a sedaček není nic - jeden Němec si zapálil cigaretu a následně se pohádal s italským policistou, protože v nástupní hale se samozřejmě nesmí kouřit. No nakonec se na ceduli zobrazil náš let otevřeli se dveře a tunelem jsme kráčeli na svá místa v letadle. Uvedené se odehrávalo po půlnoci. Od momentu, když jsme vyjeli z Prahy uplynulo 12 hodin a za krásného ranního rozbřesku přistáváme v Keňi ve městě Mombasa jednoho z největších přístavů východní Afriky. Transfer z letiště do hotelu byl krátký, tedy od Mombasy jsme daleko nebyli. Pokoj byl spíše jako chaloupka, ale příjemný a vybavený.

Celý hotelový komplex byl vlastně jako taková africká vesnice a všechny stavby měly střechy pokryté klacky do špičky. Součástí hotelového komplexu byla také směnárna, takže jsem si proměnil peníze - vezl jsem na základě doporučení dolary a měnil je za Keňské šilinky (kurz byl zhruba 80 šilinků za 1 dolar). Ta směna je celkem důležitá, protože můžete samozřejmě platit všude v dolarech obchodníci co tam něco prodávají budou moc rádi, ale mají poněkud horší kurz :-) Jídlo mě příjemně překvapilo probíhalo klasickou bufetovou formou, kdy si vše nabíráte sami. Vždy byly připraveny ke snídani, na svačiny, oběd a večeři opravdu bohaté švédské stoly mnoho různých ryb, kuře na XY způsobů, skopové, sýry, různá zelenina, exotické ovoce a moc dobré byly takové smažené kapsy z listového těsta plněné masem nebo zeleninou nazývané Sambusas. Prostě všechno možné i nemožné a pravidelně na večeři byl kuchař u stolu se zavěšeným pečeným masem (hovězí, skopové, zvěřina) a odřezával každému, kdo přišel s talířem - jako na rautu. Pivo dělají z banánů a nestojí za nic, víno také nic moc, ale v nabídce za příplatek byl Haineken a Jihoafrická vína takže pohoda. Pláže Indického oceánu jsme měli asi 100m od chatky. Moře bylo teplé a zdálo se mi více slané, než jsem poznal - koupání moc příjemné nebylo, ale pár km jsem si v Keni odplaval. Velice příjemné však bylo, když jsme seděli na terásce s barem a výhledem na moře a přišel (uklízeč, údržbář prostě všude pořád pobíhali černoši v hotelových kombinézách a něco dělali) a nabídl nám kokos. Souhlasili jsme on vylezl na palmu utrhl 2 kokosy, mačetou usekl špičky na baru vzal zabalená brčka a takto nám to podal. Dali jste mu nějaké šilinky a on byl šťastný a my také :-) Mimo jiné to, že jste v Africe nám každé ráno připomínaly opičky. Byli sice roztomilé, ale dost drzé a také jsme byli upozorněni, abychom je nedráždili ani nehladili, že rády koušou. Každopádně, když jste jim hodili bonbón zažili jste opravdu legrační podívanou. Opice začala obratně bonbón rozbalovat papírek zahodila a bonbón začala cucat.

Nutno zmínit, že celým pobytem nás provázelo takové vlhké horko sem tam foukl vítr z oceánu a bylo fajn, ale nejlépe bylo v v hotelovém bazénu. V rámci uvedeného jsem také neváhal ani vteřinu, když se nám na pokoji porouchala klimatizace a byl jsem moc rád, když jí rychle vyměnili. Součástí hotelového komplexu byl také hotelový park, kde se dalo pěkně procházet a vidět různé rostliny, keře, ptáky atd. Celý hotelový komplex byl důkladně oplocen a bránu nepřetržitě střežili vojáci se samopaly to bylo trochu nepříjemné a člověk si uvědomoval, že za bránou hotelu je úplně jiný svět. Samozřejmě jsem neletěl do Keňi abych viděl hotelový komplex, popíjel na baru nebo se válel v posteli. Na řadu přišly výlety a vzhledem k tomu, že jsme letěli s německou CK nebyla tu česká delegátka, ale německá. Já jsem v té době uměl trochu anglicky a Lenka trochu německy, takže nám chvilku trvalo než jsme zjistili vše, co jsme potřebovali vědět. Nakonec se všechno podařilo a výlety mohly začít. První výlet za hranice hotelového komplexu byl námořní. Odvezli nás do přístavu v Mombase a tam jsme nasedli na loď. Bylo nás asi 10 turistů Němci, Britové a my. Naskytl se nám vcelku nepochopitelný obraz, když pár metrů od nás najížděli auta do obrovského trajektu a když naplnila kapacitu policisté shodili provaz za kterým stál dav lidí a klacky ty lidi popoháněli, aby rychle nastupovali. Plavba lodí trvala asi 30 min, ale opravdu to stálo za to. Odvezli nás doslova na pohádkový ostrůvek. Jen palmy, bílé písečné pláže a neskutečně průzračné moře plné barevných rybek. Připadal jsem si jak v obrovském akváriu. Lenka se smažila na pláži a já sem se snažil šnorchlovat. Zhruba po hodině jsme zase nastoupili na loď a odvezli nás na jiný ostrov na oběd do jakési restaurace, ale připadal jsem si spíš, že jsem u někoho na chatě. Zavedli nás do Velká dřevěné místnosti, kde jsme si všichni sedli k dlouhému stolu a začala šou. Přinesli klec s krabi, přivázali je a dávali jim do klepet kousky krunýřů a oni je cvakali začali. Klepety to stříhali takovou silou, že bylo zřetelně slyšet cvaknutí. S jistotou bych věřil, že by ucvakli i prst. Poté začali nosit mísy se zeleninou a ovocem a jako hlavní chod byl samozřejmě krab. Musím přiznat, že mi velice chutnalo. Bílé maso jste dolovali z klepet a krunýře lžičkou, ale nejdříve jste si museli pomoc kleštičkami abyste se k masu dostali. K pití nám dali karafy se šťávu z ovoce, která byla 100% fresh a bio neb si ani nelze představit, jak jinak by to tam dělali něž utrhli a lisovali :-) Po hodině hodování jsme zase nasedli na loď ta nás odvezla do Mombasy, kde na nás čekal minibus, který nás odvezl do hotelu. Cestou do přístavu a i teď cestou z přístavu jsme viděli také část zástavby, trhy, lidi na kolech a na motorkách, stará i nová auta prostě běžný provoz v Mombase. Krom dosti pro Evropana děsivých životních podmínek, které byli mnohdy k vidění jsem si všiml velice častých starých cedulí s anglickými nápisy z dob, kdy byla Keňa britskou kolonií. Jak sem si následně zjistil od roku 1895 byla Keňa britský Východoafrický protektorát, který skončil roku 1904 a následně byla Keňa v roce 1920 prohlášena britskou korunní kolonií. Nezávislou republikou se Keňa stala až v roce 1963. Hlavními komoditami byli káva a čaj.

Nastal nádherný západ slunce, který každý večer ozářil Indický oceán. Po večeři jsme si naplánovali další výlet. Přišlo nám to skoro jako povinnost, když už jsme tady musíme na safari. Dohodli jsme se, že o tom něco druhý den zjistíme objednáme a vyrazíme. Druhý den jsme si po snídani nabrali letáky v recepci trochu si promluvili s delegátkou a šli se válet do bazénu. Za celou dovolenou v Keni jsme potkali jen jednoho Čecha tedy Češku s malým dítětem, kterou prostě manžel poslal na dovolenou. Šťastná moc nebyla, ale jinak byla fajn, tak jsem si s ní sem tam popovídal. Další den jsme šli na pláž, že si něco koupíme. Prodávali tam různé suvenýry a "blbosti". Během chození okolo stánků se odehrála událost, která určila osud dalšího dne. Lenka i přes mou nedůvěru se nechala zlomit jedním z mnoha prodavačů výletů a tak jsme u něj objednali výlet na to safari. Neměl jsem z toho dobrý pocit, protože raději bych vzal výlet od delegátky než od úplně anonymního černocha, který chodil s propagačními letáky po pláži.

V pět ráno jsme měli sraz před bránou hotelového komplexu. Dovnitř zajet nesměl, protože nebyl certifikovaný v rámci tohoto hotelu. Trochu mě uklidnilo, že s námi do mikrobusu nastupoval starší pár Němců a jeden Angličan. Pak ještě přistoupili další lidé v jiném hotelu. Dojeli jsme za rozbřesku do Mombasy a zastavili na velice nehezkém místě u benzínky. Náš řidič, průvodce, prodavač výletů - vše v jednom - vystoupil a začal se bavit s postávajícími chlapi od benzínky a ukazoval při tom na mikrobus kde jsme seděli. Hlavou mě běhalo ledacos a nervozita byla v celém mikrobusu. Pak náš průvodce přišel a anglicky řekl, že bude vybírat peníze za výlet. Tak mu to každý dal a on odešel zase ven. Zhruba za 15 min přišel nasedl k volantu, nastartoval a odjeli jsme. Trochu jsem si odechl a byl jsem zvědav, co se bude dít. Vyjeli jsme z Mombasy směrem na Nairobi (hlavní město Keni) a cestou sledovali z okna mikrobusu Keňský kolorit. Zajímavé bylo, že dálnici lemovali v obou směrech jdoucí lidé. Bylo nám vysvětleno, že jedni jdou do továren u Nairobi čekat na práci a druzí se vrací do Mombasy a okolí s nějakým výdělkem. Ty co jdou někdy i 500 Km si po svém příchodu si sednou k továrně a čekají až přijde nějaký šéf, který si vybere pár lidí na práci. Takto tam také mohou čekat i týden nebo déle záleží na tom kolik si vzali sebou jídla pitná voda je u továren k dispozici. Může se stát, že je prostě výběrčí nevybere a tak se vracejí s tím, že nic nemají. Z dálnice jsme odbočili na takovou polní cestu a jeli do africké národního parku jehož jméno už si nepamatuji. Čekala na nás skutečně nevšední podívaná. První jsme viděli stádo slonů koupajících se v takovém jezírku byli jsme kousek od nich a vůbec si nás nevšímali a v klidu si po nasátí vody choboty chladili hřbety. Hlavně mláďata se pohybovali vtipně. Následovali zebry, žirafy prostě zoologická, ale v reálu a bez plotů. Během cesty byla otevřená střecha mikrobusu na sledování a focení, ale vystoupit nám nedovolil. Když jsem požádal našeho průvodce, že potřebuji na malou nebyl moc rád a řekl, abych se držel u auta. Po pár minutách jsem pochopil, že ona to zas taková legrace není, protože zhruba 15 metrů od nás okousával žebra z nějaké kořisti obrovský lev. Pak nás průvodce odvezl do takového dřevěného safari hotelu, kde jsme dostali občerstvení na terase s nádherným výhledem na stromovou savanu parku. Výlet na safari se opravdu podařil a v pořádku s mnoha zážitky jsme se vrátili na hotel.

Další den proběhlo nakupování suvenýrů na blízkém trhu a příprava na odlet. Malinko mě mrzelo, že jsme nezvládli návštěvu nejvyšší hory Mount Kenya (Kirinyaga – Hora bělosti) podle které je Keňa pojmenována a na které je ledovec - koulovat se v Africe poblíž rovníku by mi přišlo vtipné :-) Musím uznat, že dovolená to byla skutečně zajímavá, ale byl jsem rozhodnut, že podruhé bych do Keňi nechtěl. Během celého 20 denního pobytu mě pronásledovalo to dusné, vlhké, vedro, které jsem špatně snášel a také jsme museli každý den zobat tu piluli na malárii a sice jsme nic nechytli, ale bývalo nám po ní divně. Následně jsem si přečetl, že ty prášky mají dost nežádoucí psychické účinky jako nespavost, noční můry, podrážděnost, deprese atd. nicméně určitě lepší než chytit malárii, takže brát se to musí. Domů jsme se vrátili s jistou úlevou a shodli se, že po této dovolené bychom potřebovali pár dnů další dovolené, abychom si trochu odpočinuli :-) Nicméně návštěva Keňi za to skutečně stojí a zážitků z tohoto zájezdu mám nesčetně, ale jak jsem už psal mě to jednou stačilo.

                                                        Gran Canaria - KANÁRSKÉ OSTROVY

Ne snad z nutnosti „dovolenkovat u moře“, ale prostě jsme si potřebovali odpočinou, na pár dnů vypadnout a raději někam dál, aby nás nikdo neotravoval. Zvolil jsem Kanáry a stejně jako poprvé ostrov Gran Canaria. O Kanárech už jsem psal a na této dovolené bylo vlastně vše téměř stejné. Vynechal jsem blbosti v rámci výletů a atrakcí a nově jsem na Kanárech poznal jen město Las Palmas. Las Palmas de Gran Canaria je největší město španělského autonomního společenství Kanárské ostrovy a jedno z jeho hlavních měst. Je to příjemné místo, kde naleznete památky jako katedrálu Santa Ana postavenou v roce 1500, historické uličky, kavárny a obchůdky. Samozřejmě je zde také moderní výstavba a obchodní centra - Las Palmas má 400 000 obyvatel, prostě je to opravdu město. Určitě získáte podobný pocit jako já, když po dnech strávených v rámci plážových letovisek se ocitnete v Las Palmas, že snad není možné, že jste stále na stejném ostrově. K mé druhé návštěvě Kanárských ostrovů musím ještě poznamenat, že jsme měli opravdu velký pokoj obývák, ložnici, kuchyňský koutek, sprchu, dva záchody a velký balkón. No a píši o tom jen proto, že sprcha byla umístěna vlastně doprostřed obýváku a byla prosklená. Sice sem smysl moc nepochopil, ale bylo to zajímavé :-)

Las Palmas de Gran Canaria
 

                                                                               MADEIRA

Rok se sešel s rokem a můj život se radikálně změnil. Firma se rozvíjela, začal jsem mít zaměstnance, Lenka dala výpověď, nastoupila ke mě a žili jsme spolu v mém bytě. Samozřejmě jsme začali plánovat další dovolenou a po zkušenosti z Keňi jsme rozhodně chtěli něco klidného. Rozhodli jsme se pro Madeiru. Jeden den jsem objednal zájezd, zabalili jsme se a druhý den jsme s mezipřistáním v Madridu po 6 hodinách od startu přistávali na Madeiře. Madeira je ostrov v Atlantickém oceánu, kousek od Afriky patřící pod Portugalsko. Je to ostrov stejně jako Kanáry sopečného původu (přesněji - vrchol vyhaslé podmořské sopky), ale jinak srovnání neexistuje.

Do Madeiry jsem se doslova zamiloval. Ostrov vám poskytne vlastně všechny roční období záleží na, které straně ostrova jste. Nádherné procházky v naprosto úžasných lesích, kopcích a horách. Jezírka a padající proudy vody. To vše především díky Levádám - zavlažovací kanálům, které na Madeiře přivádějí vodu ze severu ostrova, kde je jí dost na jih ostrova do zemědělských částí. Jsou to vlastně takové potůčky s úzkou kamennou cestou nebo betonovou cestou. Levád je na Madeiře zhruba přes 200 s celkovou délkou
2 400 km. Podnebí je na Madeiře tak rozmanité, že jsem si musel pomoci na Wikipedii, protože lépe bych to asi nenapsal. V podnebí na ostrově Madeira se silně projevuje tzv. výšková pásmovitost. Teplota vody kolem ostrova Madeira neklesá ani v zimě pod 18 °C a jeho poloha na jih od Evropy zde dovoluje do 200 m nad mořem pěstovat tropické plodiny. S narůstající výškou se struktura plodin mění. Od 200 do 400 m je klima subtropické a od 400 do 700 m nad mořem se pěstuje vinná réva, jablka, třešně a obilí. Ve vyšších polohách až do 1000 m nad mořem jsou vřesoviště, rostou zde eukalypty a azorské vavříny. Nad 1000 m nad mořem je pak horské pásmo. Pobyt je nejpříjemnější na jižním pobřeží ostrova a tam je také nejvíce hotelů. Ve Funchalu (hlavní město ostrova přes 100 000 obyvatel) v létě téměř neprší. Denní teplota v létě nestoupne nad 25 °C. a v zimě noční teplota neklesne pod 11 °C. My jsme se ubytovali v perfektním hotelu Royal Orchid na pobřeží s krásným výhledem na oceán. Hned u východu z hotelu jste byli v centru městečka Caniço de Baixo s obchody a restauracemi cca 12 km byl Funchal kam pravidelně jezdil zdarma hotelový minibus a nedaleko byla zastávka linkového ostrovního busu.

Jídlo bylo perfektní, ale v hotelu jsme si užili nejvíce snídaně, protože hotel nabízel pouze polopenzi tedy snídani a oběd a stejně i na obědy jsme pravidelně chodili do restaurací. Vynikající byla ryba Ešpáda (Espada), kterou podávali s pečeným bramborem a banánem. Když jste tyto ryby viděli na trhu vypadaly strašidelně - mají takové velké oči. Později sem se dozvěděl, že ty oči mají proto, že se loví z velké hloubky a při vytahování jim tlakem vylezou. Často jsem si také dával rybí polévku Caldeirada. Byla to taková hustá polévka z rybího masa a zeleniny vypadala jako náhodně uvařená z toho tzv. "co dům dal", ale byla ve všech restauracích stejně dobrá. Nepohrdl jsem, také kousky chobotnice v olivovém oleji, ale mohli jste si dát i klasický Steak s bramborem nebo Hamburgery jste sice na ostrově kousek od Afriky, ale stále v Evropě. Madeirský koláč mě moc neoslovil a stále nás pronásledoval, protože ho často dávali jako pozornost. Když bych ho měl specifikovat přišel mi jako hodně opravdu hodně sladký, tuhý, kořeněný perník. Jiná kapitola bylo slavné Madeirské víno. Toho jsme vypili dost a před odletem jsem si ve speciální starobylé vinotéce ve Funchalu koupil archivní lahev s certifikátem (ročník 1973). Roky jsem ji schovával na zvláštní příležitost, ale nikdy ji už neochutnám před čtyřmi lety mi jí díky mé nepozornosti při stěhování ukradli.  A z toho plyne poučení, že nemá smysl si schovávat něco dobrého je lepší to hned zkonzumovat.

Především ve Funchalu, ale i jinde na ostrově na vás dýchne středověk. Dějiny Madeiry se začínají psát roku 1418,ale ostrov je už od roku 1351 uváděna na italských mapách. Roku 1419 se vylodili na Madeiře Portugalci - název ostrova je odvozen z portugalského „ilha da madeira“ –„ostrov dřeva“. Dávnou historii připomínají četné církevní stavby i proti-pirátské pevnosti.Zajímavá byla katedrála Sé, dokončená roku 1518, ale nejvíce mě zaujala pevnost Sao Lourenço ze 16. století, kde dnes sídlí městský úřad. Jinak s piráty to nebyla na Madeiře žádná legrace. V roce 1566 vtrhli piráti na ostrov o síle 11 lodí pod vedením Bertranda de Montluc a během 16dní zabili 300 ostrovanů (což si myslím, že v té době prakticky ostrov vyhladili), zničili úrodu cukru, zpustošili ostrov a zase odtáhli.Určitě mohu doporučit návštěvu rybích trhů je tam vidět opravdu hodně "potvor" z Atlantického oceánu a špatný nebyl ani výlet do vesničky Camacha, kde ručně vyráběli proslulé z proutí od klasického košíku třeba po jelena - myslím, že byli schopni z proutí udělat téměř cokoliv :-)Parádní byl i výlet do botanické zahrady Monte Place. Lanovkou jsme vyjeli k zahradě a měli nádherný panoramatický  výhled na Funchal a pobřeží. Pak park plný neskutečných orchidejí, poté malé občerstvení a 5 km procházka dolů do Funchalu následně večeře v restauraci a mikrobusem do hotelu no a na závěr dne si lehnout do bazénu cucat nějaký drink to mě bavilo :-) Roku 1478, poprvé zavítal na Madeiru, Kryštof Kolumbus nakoupit cukrovou třtinu. Na ostrov se vrátil o šest let později, aby se zde oženil s Donnou Filipou Moniz. Po Kolumbově objevení Ameriky 1492 se Madeira stala důležitou zastávkou na trase mezi novým a starým světem.Procházka přístavem byla také fajn mohli jste vidět obrovské zaoceánské parníky, moderní válečné lodě a pár Portugalských vojáků (u jejich kotviště se nesmělo fotit pro jsem tam fotil:-), velké množství malých a velkých jachet, rybářské lodě a také repliku Kolumbovi lodi Santa Maria (největší ze tří lodí použitých Kryštofem Kolumbem), která byla vyrobena roku 1998.Samozřejmě svezení na velké dřevěné plachetnici nám nemohlo uniknout i přesto, že byla poháněna především motorem. Vyhlídková plavba na Santa Marii byl zajímavý výlet, ale byl příliš dlouhý,viděli jsme kus pobřeží Madeiry z pohledu od moře, dostali jsme sklenku vína a Madeirský koláč.Vlny nebyly velké, ale i na mě to dost houpalo a byl jsem docela rád, když jsme se vrátili do přístavu a byl konec této akce :-)Na závěr jsme si nakoupili na trhu cibule orchidejí (většina se chytla a když rozkvetly byla to paráda doma i v kanceláři) pak transfer na letiště a odlet do Prahy. Zpáteční lety (netuším proč) jsem všechny zažil vždy večer nebo v noci. Tedy přilétali jsme za tmy a pilot nás překvapil, zhasnul světla a udělal takovou zatáčku s náklonem nad noční rozzářenou Prahou, to bylo pěkné. 

 

                                                                               EGYPT

Uběhli dva roky (nikdy jsme nepreferoval, že musíme, každý rok k moři v ČR na horách, v lese, u přehrady nebo u  lomu atd. je také fajn. Žil jsem stále s Lenkou a rozhodli jsme se, že se mrkneme do Egypta.  Nakonec více historie, mystiky, památek jen tak nikde není a Rudé moře je také zajímavé. Tedy  začal již zavedený kolotoč. Vybrat hotel, objednat, zaplatit, sbalit se a zajistit si taxi na  ráno (většinou to byla 5 ráno) na letiště. Po odbavování a celní prohlídce jsme kolem 8 hodiny  ranní někdy na začátku září startovali z Prahy do Egypta. Ohledně létání musím pouze podotknout, že jsem zažil mnohokrát docela silné turbulence, ale nějak mě to neranilo. Dle mého myslet na to, že spadneme je zbytečné, protože když spadneme tak to bude stejně jedno :-) Palubní občerstvení a servis byl na všech letech ok a jednou se mi stalo, že už po startu jsem byl na svou tehdejší přítelkyni tak naštvaný, že bych jí okamžitě vyměnil za obsluhující letušku :-) Bedlivě jsem se snažil vždy dosáhnout hlavně toho, abych v letadle získal místa u nouzového východu. Ne snad proto, abych byl první u dveří v případě havárie :-) Měřím 190 cm, a když jsem musel prožít let na normálním sezení, tak jsem nohy po konci letu skoro necítil. Sedačky u nouzového východu beru jako lepší než Business Class což jsem si jednou dopřál, ale moc šťastný jsem nebyl. Samozřejmě chápu a mám dostatek informací, že je vše jiné ve velkých letadlech mezikontinentálních letů než těchto "malých" letadlech charterových letů. 

Je krátce před 14 hodinou (v Egyptě je o 1 hodinu více než v ČR) rok 2007 a  přistáváme na letišti Hurgáda v Egyptě. Hotel byl parádní hned u pláže, pěkný hotelový park a pokoj samozřejmě s výhledem na moře. Tři hodiny po příletu jsme se váleli v moři po té cestě to byla příjemná vzpruha. Jídlo v rámci systému all inclusive bylo perfektní jen ty sladké věci byly sice pěkné, ale chutnaly divně. Sladké stejně moc nejím tak mi to nevadilo. Večer uspořádali provozovatelé hotelu jakýsi uvítací večírek jehož součástí byla i ukázka egyptského folklóru. Druhý den po snídani jsme měli sezení s delegátkou, která nám pár informací o hotelu a zajímavostí v nejbližším okolí a rozdala seznam a ceny výletů. Varovala nás před konzumací rychle se kazících nebo nedostatečně tepelně zpracovaných potravin pití vody z nejistých zdrojů. V podstatě to znamenalo nejíst nic z ulice a pít výhradně balenou vodu a tu používat i na čištění zubů. Ono nikdo by jistě nechtěl na dovolené chytit „faraonovu pomstu“ - zvracení, silné křeče a průjmy. Na ulici jsme si dal jen jednou takovou placku se zeleninou a pak (i přesto, že nejsem velkým fanouškem tohoto řetězce) jsem navštívil McDonald's v menu bylo to co všude + arabský hamburger - byl dobrý. Jak říkal můj kamarád McDonald's má jedinou výhodu a to, že kdekoliv na světě víš, co jíš je to stále stejné. Také jsme se dozvěděli, že je v Hurgádě (měli jsme to do města cca 1 km) otevřena Česká hospůdka. Tedy sem tam jsem si skočili na točenou Plzeň a jednou jsme si dali svíčkovou. Vlastnil a provozoval jí manželský pár z ČR. Prostě se rozhodli v Egyptě podnikat. Hodně jsme si povídali a dozvěděl jsem se, že podnikání v Egyptě je velice složité. Strašidelná byrokracie a korupce. K mému údivu a smutku jsem byl za pár dnů svědkem, když hospůdce bourali dřevěnou terasu, protože jí prý neměli povolenou. Přijel bagr strhl jí a vyřízeno. O Egyptských památkách bylo toho popsáno a nafilmováno mnoho a Čechů bylo v Egyptě už víc než hodně, ale třeba se něčím trefím. Vždy na každý výlet jelo několik autobusů z více hotelů v jakémsi konvoji a vepředu a vzadu jel transportér s ozbrojenými vojáky a po cestě jsme viděli několik pointů také s ozbrojenými vojáky. Žádný teroristický útok jsem nezažil, i když Arabů bylo všude víc než dost :-) Každopádně za pár let jsem byl rád, že jsem byl v Egyptě v době klidu, protože pak do Egypta islámský terorismus pronikl a byl na několik let konec turistiky. V Káhiře jsem viděl také kostel a dozvěděl se, že tu je i komunita křesťanů (Koptové tvoří v Egyptě křesťanskou menšinu a hlásí se k ní asi 15% obyvatel Egypta).  Zmiňuji to hlavně pro to, že průvodkyně říkala, že právě Koptové jsou nejblíže k původním Egypťanům, chcete-li potomkové faraonů. Káhirské trhy byl opravdu zážitek v úzkých uličkách z obou stran všechno možné a nemožné a všude mraky lidí.  Koberce, šperky, nástroje, oblečení atd. Koupil jsem si vodní dýmku, které říkali "šíša" (shisha), ale nejvíce nás z toho všeho zaujaly kádě s kořením a pytlík šafránu, římského kmínu, a kurkumy jsme si koupili. Koření prodávané na trzích v Egyptě je velice kvalitní žádná drť jako se prodává u nás.

Součástí výletu do Káhiry byla také plavba lodí po Nilu. Průvodkyně nám říkala, že je řeka tak špinavá abychom do ní nedávali ani ruku. Následoval  oběd v příjem restauraci. V Káhiře jsme také navštívili muzeum a přesto, že nejsem muzejní typ Egyptské muzeum mohu vřele doporučit. Ve více než padesáti místnostech je k vidění téměř 130 tisíc různých exponátů od kolosálních soch po drobné šperky,  které představují historii starověkého Egypta od počátků do příchodu islámu. Povinná byla  samozřejmě návštěva Gízy. Pyramidy v Gíze jsou řazeny mezi Sedm divů světa a jsou jedinými  stavbami z tohoto seznamu divů, které se dochovaly až do současnosti. Vidět Chufuovu pyramidu  (největší pyramida v Egyptě) a mystickou Sfingu atd. stojí za to. Sfinga nemá nos a jak jsem se  dočetl to, co nám říkala průvodkyně nebyla pravda. Neustřelili ho Napoleonovi vojáci v průběhu  jeho tažení do Egypta, ale zničil ho v roce 1378 súfijský fanatik, který byl za to oběšen. Všechno to byla neskutečná, monumentální paráda. Tisíckrát to může člověk vidět na fotkách a v  televizi, ale stát u toho, vidět to na vlastní oči a sáhnout si na to je nenahraditelné. Údolí králů místo, které sloužilo od 16. do 11. století před naším letopočtem jako pohřebiště faraonů a mocných šlechticů bylo také zajímavé. Pár hrobek jsme si prohlédli (Tuthmose, Ramesse atd.). Nepříjemné však bylo, že v tom pískovcovém údolí bylo pekelné horko a to zářilo podzimní slunce vůbec si nedokážu představit být tam v létě. Vzdálené asi dva kilometry bylo Údolí královen, kde byly pohřbívány manželky faraonů a kde můžete vidět mimo jiné monumentální sochy a výzdobu hrobky známé královny Nefertari. Moc se nám líbil zádušní chrám královny Hatšepsut.

Přiznávám, že vše bylo zajímavé, krásné, mystické a tajuplné, ale u mě vede chrám v Luxoruchrám Byl postaven z Núbijského pískovce který se těžil a dopravoval z více jak 200 km vzdáleného Gebel el-Silsila. Chrám v Luxoru byl zasvěcen thébské trojici bohů (Amonovi, Mut aChonsovi). Pro pořádek: bůh Chons je synem vesetských bohů Amona a Mut, takže taková božská rodinka :-) Veset bylo starověké hlavní město Egyptské říše. Dominantou samotného Luxorského chrámu je čtyřiadvacet metrů vysoký a pětašedesát metrů široký pylon Ramesse II. Nádherné svatyně, rozsáhlá sloupová nádvořím (sloupy vysoké 16 m) mohutné pylony, obří obelisky, sochy to vše vás pohltí a jen tak vás to nepustí. Prostě paráda a hlavně, když tak prolézáte ty starověké Egyptské památky (většina je 5000 let stará) říkáte si, co se asi v té době dělo ve střední Evropě. Je to paradox vyspělá civilizace zanikne a nevyspělá se stane vyspělou :-) Napadá mě, že jediná civilizace, která to "dala" je Čína jsou to sice malí lidé, ale jinak byli velcí jsou velcí a pravděpodobně budou velcí :-) 
Možná trochu nepříjemné je, (ale dá se na to zvyknou), když pětkrát denně (před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce) se z minaretu mešity ozývá volání Muezzinů k modlitbě -  inu islám. Na co se, ale zvyká hůře je systém Egyptského ježdění na silnicích. Také se tam jezdí  na benzín a naftu jako u nás, ale nezbytnou součástí je v Egyptě klakson. Dalo by se s klidem konstatovat, že kdo víc troubí má větší přednost :-)

Príma byla akce projížďka pouští na čtyřkolkách. Frčeli jsme si 50 km Saharou s návštěvou beduínské vesnice součástí této akce, byla rovněž projížďka na velbloudu. Také jsme se mrkli do dílny na ozdobné předměty, sošky atd. z alabastru. Samozřejmě, že hned vedle dílny byl obchod. Regály prodejny se prohýbaly nejrůznějšími věcmi a nechybí ani alabastrové šperky nebo vodní dýmky s alabastrovými náustky. Jeden výlet jsme si zrealizovali  na vlastní triko bez asistence delegátky a jen ve dvou. Náš společný kamarád byl v Izraeli a když jsme si volali tak jsme se dohodli, že se setkáme a dáme si společný oběd. On přejel hranice do Egypta a my jsme trajektem přepluli Rudé moře a sešli jsme se v restauraci v Šarm aš-Šajchu. Šarm aš-Šajch je město nacházející se na nejjižnějším cípu Sinajského poloostrova. Je to také turistické centrum, tedy pláže, hotely, restaurace atd. Kromě příjemného setkání to byl i zajímavý výlet.
11 dnů v Egyptě bylo za námi a neúprosně se blížil konec. Nechtělo se nám domů v Egyptě se nám líbilo a stále se něco dělo. Dohodli jsme se s delegátkou a připlatili si ještě týden. Vše proběhlo bez problému přebukovali se letenky a jediné co bylo smutné, že jsme museli změnit hotel. Samozřejmě nás tam převezli, pokoj byl v pohodě jídlo také, ale byl dál od moře.

Závěrečný týden jsme strávili v bazénu v moři a já pod mořem. Rozhodl jsem se, že si udělám potápěčské zkoušky PADI. Vedlo mě k tomu, že jsme se seznámili na pláži jak jinak než u baru se dvěma Slováky, kteří dělali instruktory na potápění. Nejdříve jsem se učil dýchat a plavat s lahví pod vodou v bazénu. Pak jsem prošel zkouškou, kdy jsem byl pod vodu s instruktorem, a měli jsme jen jednu lahev. Dýchací automatiku jsme si podávali. Nebyli jsme moc hluboko cca 5m, ale i tak moc příjemné to nebylo. Ještě proběhlo jedno cvičné potápění do 20m, kde jsem se také naučil dekompresní zastávku no a pak přišlo velké finále. Odjeli jsme lodí ke korálovým útesům oblékli se otestovali automatiku a naskákali do moře. Propláchl jsme si brýle, „polknul“ automatiku, udělal polokotoul, párkrát plácl ploutvemi a šel jsem dolu. Potápění mě tak uchvátilo, že jsem tento výlet absolvoval 3x. Čím více jsem získával zkušeností tím více jsem byl klidnější a vydržel déle pod hladinou. Stres totiž spotřebovává více kyslíku. Viděl jsem nádherné korálové útesy, pestrobarevné rybky, mořské želvy, "létající" Rejnoky, sem tam se mihla Sepia nebo Olihně, na dně ležící hvězdice, ježky, žahavé dravce sasanky vypadají jako květ a s jistou dávkou respektu jsem koukal na hlavu murény, která byla zalezlá v puklině útesu. Také jsem se pokoušel trochu fotit sice nevyšli žádné extra snímky, ale dívat se na ně dá a jsou součástí fotogalerie k tomuto článku. Vše hrálo barvami a od některých živočichů hrozilo i jisté nebezpeční, kde která"barevná rybička" má jedové žlázy s jedovými trny. Nicméně, když nebudete nic dráždit sám od sebe vás žádný živočich nenapadne a žraloky jsme nepotkali. Jinak vše je chráněno a není dovoleno se dotýkat korálů, krmit ryby nebo sbírat cokoliv ze dna (např. mušle). Při závěrečném ponoru jsem také plaval k vraku lodi. Lenka se potápět nechtěla, trochu šnorchlovala, ale většinu času strávila opalováním na palubě lodi. Nastal poslední den naší dovolené. Nakoupili jsme nějaké suvenýry (papyrus, sošky, vázičky,parfémy a jiné blbosti) pak transfer na letiště a odlet do Prahy. Dovolená v Egyptě skočila, ale odvezli jsme si spoustu zážitků a opravdu se nám moc líbila. S Egyptem přišla také změna začal jsem fotit značkovou digitální zrcadlovkou. Do té doby jsem fotil manuálním fotoaparátem na film a sem tam jsem něco natočil kamerou. Pochopil jsem, že doba pokročila a v pravdě, kdy jsem se na fotografie koukal naposledy do alba si ani nepamatuji, a že bych fotky začal skenoval na to jsem nenašel sílu a obávám se, že jí ani nenajdu  :-)

vlajka Egypt

Německé výlety a lyžování v Rakousku

Jednoho dne mě požádala kamarádka, zda bych nedohlédnul a nepomohl se stěhováním bytu, který měla pronajatý v Berlíně a který již nepotřebovala. Souhlasil jsem a za pár dnů jsem ještě s dvěma chlapi odjel. Když jsme dorazili do Berlína dlouho jsme jeli podél řeky s názvem Spréva (Spree) a viděl jsem dominantu Berlína socialistický stavební unikát Berliner Fernsehturm (Berlínská televizní věž). Chápu z Berlína jsem toho viděl málo, ale i tak mi to město připadalo divně-nepěkně. Naložili jsme věci z bytu a jeli do Prahy.

Pak jsem jednoho dne ve firmě rozhodl, že vezmu kamaráda, který u mě pracoval na veletrh do Kolína nad Rýnem (Köln). Abychom se nemuseli starat o auto koupil jsem jízdenky a jeli jsme vlakem. Cesta trvala více jak 8 hodin a museli jsem 2x přestupovat (v Schwandorfu a Nürnbergu), ale věřte nevěřte bylo to fajn – v podstatě jsme jí prožili v jídelním voze :-) Ono autem byste tam jeli také 8 hodin tedy pokud byste nikde nezastavovali a nesundali nohu z plynu tak možná za 7. Köln se mi líbil. Ubytovali jsme se v hotelu kousek od nádraží a šli se projít. Došli jsme na náměstí a prohlédli si Katedrálu svatého Petra a došli ke břehu Rýna. Navštívili jsme pár hospůdek, ale německá piva nám moc nejela, takže jsme nakonec skončili v Irish pubu a dali si Guinness. Druhý den jsme proběhli veletrh Koelnmesse GmbH (Cologne Trade Fair), který byl opravdu obrovský a zajímavý, nasedli na vlak a frčeli zpět do Prahy. Zážitek z Kölnu na který nemohu zapomenout byl paradoxně negativní. Začala doba honu na kuřáky. U nás v ČR se ještě nic nedělo, ale v Německu a zvláště spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, kde leží Köln byla v honbě důsledná. No nejsem nějak hrdý na to, že si rád zapálím cigaretu, nikdy jsem nekouřil u stolu nebo v místnosti, kde byli děti a respektuji nekouřit někomu do jídla. Nicméně v Kölnu mě zaskočili dvě věci. To, že si můžete zapálit pouze na zahrádce u restaurace mě vůbec nevadilo protože na zahrádce bychom seděli, i kdyby se mohlo kouřit všude. První věc, která mě zaskočila, že se nesmělo kouřit na náměstí před katedrálou a pouze byl uprostřed náměstí na dlažbě vyznačen červený kruh a uprostřed toho kruhu byl popelník. Tedy pouze v tom kruhu jste mohli kouřit – stáli tam dvě postavy jako na hanbě. Další věc a tu už jsem nepochopil vůbec bylo to, že cigarety se dali koupit i v trafice pouze a jenom v automatech. Nejhorší bylo, že na to vám nestačili jen eura, ale také jste tam museli strčit občanský průkaz, ale nový kolkovaný v rámci EU no a ten jsme neměli. Nakonec jsem se dohodl se dvěma Angličany a ty nám cigarety koupili. Čas šel dál a další rok byl v háji.

Jednoho dne pojala Lenka s naším kamarádem a s kamarádem kamaráda na společné večeři nápad, že pojedeme lyžovat do Rakouska. Po pravdě nepamatuji si přesně kam a ani si to nechci dohledávat. Lenka lyžovala ráda lyže sem jí k vánocům koupil hezké já nelyžuji vůbec, ale hory mám rád tak proč ne. Ráno v šest hodin jsme autem vyjeli z Prahy, jelo se tam přes Německo to si pamatuji, protože než jsme odbočili před Mnichovem byla strašná kolona, cesta trvala víc než 8 hodin, byli jsme tam tři dny a dvě noci ubytovaný v příjemném horském penzionu. Lanovkou jsem si dojel na pár hřebenů, popíjel svařáky a koukal se jak lyžují. Pro lyžaře je to opravdový ráj já kdybych si vzal sebou nelyžujícího kamaráda tak bych byl také v pohodě, protože to bylo opravdu krásné a svítilo slunce. Takhle to byla pro mě trochu otrava a hlavně poslední den srazil kamarád při předjíždění (samozřejmě nechtěně) mojí partnerku. Lenka byla trochu otřesená s pár modřinami, ale jinak ok zato kamarád si tak pěkně vytočil koleno, že nemohl skoro chodit. Pár dnů po návratu s tím musel na operaci a několik týdnů byl mimo. Byl jsem moc rád, když tento výlet skončil a po pravdě jsem litoval, že jsem s tím souhlasil.

 

                                                                                DUBAJ

Uběhli dva roky, co jsme se vrátili z Egypta a začali jsme připravovat další dovolenou. Byl prosinec a já jsem se chtěl vyhnout vánocům v ČR. Ne že bych ty svátky neměl rád, ale už mě nebavilo jezdit k Lenčiným rodičům na chalupu a už vůbec ne sedět doma a koukat na televizi. Také mě čím dál tím více štvala ta všude-přítomná předvánoční kampaň, která od října vymývala mozek zmateným a stresovaným davům v obchodech. Rozhodl jsem se, že odletíme do Dubaje. Lenka mohla alespoň uspokojit závistivé kamarádky a já jsem se těšil, protože jsem o Dubaji hodně slyšel. Myslím, že bylo 20. prosince, když jsme odlétali z Prahy do Spojených arabských  
emirátů. Ze zmrzlé Prahy, kde se cesty proměnili v břečky sněhu jsme za 6 hodin letu přistáli na letišti v Dubaji do slunečného 21°C teplého dne. Už na letišti jsem cítil, že jsem v jiném světě než jsem doposud poznal. Hodiny v chodbách a halách letiště, co vysely ze stropu, měly všechny nápisy Rolex a při vstupní odbavení nám mimo všeho ostatního skenovali oční duhovku. Bydleli jsme v hotelu Hilton, což se může zdát nóbl, ale v rámci Dubaje je to takový slušný průměr. Hned prvních pár hodin v Dubaji jsem pochopil, že zatímco v Keni nebo v Egyptě jste jako turisté "páni" tak v Dubaji jste sice vítaná, ale „lůza“ :-)

I přesto, že většinu území Spojených arabských emirátů zaujímá nížina, která je z většiny pokrytá pouští nebudete si jako na poušti připadat. Pobřeží je lemováno nejenom přírodními ostrovy, ale i umělými, které se v oblasti Dubaje neustále množí. Dubaj, Dubai či Dubayy, přeloženo do češtiny „místo srazu“,  je hlavní město stejnojmenného emirátu ve Spojených arabských emirátech (SAE) a zároveň nejlidnatější město v zemi. Nachází se na pobřeží Perského zálivu Indického oceánu. SAE mají téměř stejnou rozlohu jako Česká republika, časový posun je plus 3 hodiny a Dubajská měna je Dirham (AED) a kurz se pohybuje za jeden Dirham je 6 CZK. Musím uznat, že už první hodiny v Dubaji mě nadchly. Krásný pokoj s výhledem na oceán, který byl vzdálen cca 100m. Dle očekávání parádní pláže, perfektní bazény a v hale kde byla recepce, vchod, výtah atd. byl nádherně ozdobený cca 7 metrů vysoký vánoční strom. Jídlo a pití (samozřejmě v systému all inclusive) bylo perfektní a do města jsme to měli pohodlnou procházkou asi 2km. Řekl jsem si tady budou vánoce a oslava nového roku jedna báseň.

K pochopení o čem je Dubaj je potřeba si uvědomit důležité skutečnosti. V době kdy jsme byli v Dubaji bylo z 8 milionů lidí žijících v SAE zhruba 15% se státním občanstvím. Zbytek tvoří levné pracovní síly z jižní Asie, Filipín, Íránu, přistěhovalci z arabského světa a pár lidí také ze západu. Ty co mají občanství SAE pracovat neuvidíte dle informací, které jsme obdrželi nejhorší práci jakou vykonávají je úřadování ve státním sektoru, armáda, policie atd. Být občanem SAE je skutečná výhra. Při narození chlapce rodina dostane 50 tisíc dolarů. Až do dosažení plnoletosti dostává každé dítě 150 dolarů měsíčně. Vláda v rámci podpory mladých rodin na svatbu vyčlení 18 až 30 tisíc dolarů a mladá rodina dostává jako dárek pohodlnou vilu. Dále občané SAE dostávají bezplatné vzdělání, bezplatné léky a mají právo na bezplatné bydlení. Průměrný Arab dostává v SAE asi 15 000 USD ročně a má příspěvek 2 000 USD a státní úředník vydělává asi 10 000 $ měsíčně. Také jsem slyšel, že když se ženě do nějakého věku nepodaří vdát, dostane od státu dotaci x tisíc dolarů, aby byla zajímavější. Nicméně pokud si myslíte, že si koupíte letenku, přistanete v Dubaji a půjdete žádat o občanství tak jste na omylu. Proces nabytí občanství je v SAE velice náročný, podmínky jsou omezující a ani po jejich splnění nemá takový občan zajištěna stejná práva jako běžní občané SAE. Aby občan jiného státu získal občanství Spojených Arabských Emirátů, musí být pro SAE důvěryhodný, žít zde alespoň 30 let, musí mít legální způsob obživy, neporušovat tamější zákony a umět plynule arabsky. V SAE také neumožňují mít duální občanství, tedy musíte se vzdát toho původního. Po splnění těchto podmínek dostanete takové malé občanství bez většiny výhod, bez volebního práva a nemůže zastávat funkce v úřadech. Možná vaše děti narození v SAE se pak doberou k tomu plnohodnotnému občanství. Samozřejmě, že vládci Emirátů mohou udělit výjimku, ale velice vážně pochybuji, že se s nějakým urozeným šejkem setkáte natožpak, že s ním budete hovořit :-) Vládci emirátů jsou členy Nejvyšší rady. Emírové ze svého středu volí prezidenta a viceprezidenta federace a jmenují čtyřčlenný poradní orgán. Parlament emirátů se schází jednou ročně a schvaluje federální zákony, řada vyhlášek a zejména tradičních zvyklostí zůstává v jednotlivých emirátech odlišná.

Emirát Dubaj je absolutní monarchií, v jejímž čele stál šejk Muhammad bin Rašíd Al Maktúm, který je viceprezidentem a premiérem SAE. V tomto ohledu je jednoznačně nutné prohlásit, že krom všeho ostatního vládu SAE můžeme v ČR je se sklopenou hlavou závidět. Šejkové vládnou moudře a spravedlivě. Stejně jako ve většině muslimských zemí platí v SAE mnoho přísných zákazů. Nemůžete beztrestně házet odpadky na ulici, stopovat, fotit místní ženy, vládní budovy a také některé druhy atrakcí. Na ulici nelíbejte svou dámou nebo svého pána - vyjadřování jakýchkoli pocitů a emocí na veřejnosti je zakázáno a může vám být uložena pokuta. Také moc nekoukejte na muslimky - velmi upřený pohled může být také pokutován. Za odhalená ramena, případně kraťasy, můžete dostat také solidní pokutu. Přeprava nebo konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti je zločin - v hotelu se „alkoholuje“ v pohodě :-) V SAE se stále uplatňuje trest smrti v různých podobách, podle tradice od házení kamenů (například za prokázaný akt cizoložství jako v biblických dobách) až po stětí. Za drogy se uděluje trest odnětí svo