top of page
CESTOVÁNÍ - ZAHRANIČNÍ VÝLETY A DOVOLENÉ - VZPOMÍNKY
ANGLIE - Londýn, NĚMECKO -Dresden, Düsseldorf, Berlín a Köln, ŠVÝCARSKO,
RAKOUSKO, POLSKO, SLOVENSKO, KANÁRSKÉ OSTROVY, EGYPT, MADEIRA, KEŇA, DUBAJ, TUNISKO, ŘECKO...
...................................................................................................................................................................................................................................................................................................
Informace v tomto článku jsou i 30 let staré (1990 - 2020), tedy je možné, že se mnohé změnilo..
Také aktuálně díky Koronavirové pandemii, asi spoustu cest nelze realizovat.
Přesto věřím a doufám, že toto psaní někoho zaujme, obohatí, rozesměje a možná i poučí :-)
uvod_cv
Pokud nepočítám pobyt poblíž Piešťan na Slovensku, kdy jsme jako děti školou povinný týden mučili soudružky učitelky, první zahraniční výlet jsem realizoval do Německa do Drážďan. Nakonec v té době jsem žil v Československu tedy Slovensko nebylo zahraničí.
Cílem cesty do Drážďan byl výhodný nákupu věcí, které u nás nebyly. Bylo pár let po komunismu a takto vycestoval na nákup kde kdo. Sehnal jsem si marky a s kamarádem jsme si sedli na vlak a vyrazili. Kousek od nádraží byl obchod, který jsem chtěl navštívit. Koupil jsem bundu dostal jsem k tomu propisku a zapalovač a byl jsem šťastný :-) Pak jsem se oženil s Denisou se kterou jsme cestovali pouze na chaty po roce jsme se rozvedli a já (přesto že jsem měl kvalitní protekci a nemusel jsem) dobrovolně nastoupil na vojnu a rok jsem cestoval jenom na střelnici, po kasárnách a po letišti :-)
Následně jsem cestoval na Slovensko (krátce po rozdělení Československa), kam jsem se dostal vlastně trochu náhodou. V té době jsem kromě práce a účasti na různých akcí také hrál jednu online hru. Internet byl na počátku rozmachu a já tehdy na vytáčeném připojení pevné telefonní linky (tuším 40 kbit/s) jsem pravidelně propadal tahové, tabulkové hře s minimální grafikou.
Dnes už by takovou hru asi nikdo nehrál, ale byla plná království, magie, boje, králů a královen.
A tak se stalo, že začali být také srazy a některé byly na Slovensku. Nakonec jsem do Bratislavy jezdil celkem často neb jsem našel zalíbení v královně Julii :-) Nakonec vše skončilo, protože se královna zabila na koni a já v naprostém smutku a zoufalství se snažil věnovat práci a začal budovat firmu. Seděl jsem v Praze v kanceláři a minimálně rok jsem nikam do zahraničí nejel.
Krátká a vtipná návštěva Rakouska mě postihla při dovolené v kempu kousek od Horní Plané u vodní nádrže Lipno. S kamarády jsme pojali myšlenku, že se půjdeme podívat na nedalekou rozhlednu Moldaublick (česky Vltavská vyhlídka), která je cca 1 km od rakousko-české státní hranice. Nasedli jsme na přívoz, který nás převezl přes Lipno a přešli hranici. Po cestě k rozhledně byla hospůdka tak jsme ochutnali místní beer, který nám moc chutnal. Byl červenec slunce zářilo, bylo to fajn :-) Výšlap svahu hory Sulzberg byl krapet náročný, ale když jsme dorazili ke kovové konstrukci rozhledny Moldaublick vyběhli 137 schodů do výšku 24 m naskytl se nám nádherný výhled. Vzhledem k tomu, že jsme z rozhledny jasně viděli odkud a kudy jsme k rozhledně šli, bylo zcela evidentní, že jsme to dost obcházeli. Rozhodli jsme se, že až slezem, nepůjdeme po silnici, ale přímou čarou lesem k Lipnu. To byla velká, ale opravdu VELKÁ chyba :-)
Naprosto zcela neudržovaný, totálně zarostlý les s nerovným povrchem, který ještě "nedávno" byl součástí hraničního pásma takže do něj nikdo nechodil. Po více jak hodině (předtím jsme šli k rozhledně slabou půlhodinku) úmorného lopotění v příšerném vedru jsme se dobelhali k Lipnu, počkali na přívoz a odjeli do kempu. Když jsme přišli, tak se naše ženy a kamarádi co s námi nešli smáli a ptali se, co se nám stalo, protože jsme vypadali, jak po boji - špinavý, poškrábaný, potrhaný a v očích se nám leskl úděs ze strašného zážitku :-)
Londýn
ANGLIE - LONDÝN
Jak už to chodí jednou večer v jednom baru potkal jsem holku veselou Andreu a slovo dalo slovo a byla z toho sice jen několika měsíční, ale velice intenzivní láska. Díky určité shodě okolností a také díky tomu, že pracovala jako stevardka autobusové linky do Londýna jsem se dostal do Anglie. Cesta to byla sice dlouhá, ale vskutku zajímavá a trochu jsem viděl i z Francie. Trajekt z Calais do Doveru mě doslova nadchnul, protože mimo jiné cena whisky v této bezcelní zóně byla více než příznivá. Tudíž v Doveru při vstupním odbavení, kde se každého ptali proč přijel do Anglie, kam přesně jede, jak dlouho tam bude a kolik má u sebe peněz atd. jsem odpovídal zvesela :-) Andrea jela navštívit kousek od Londýna svou sestru, která tam pracovala a já jsem jel navštívit "kamarádovu kamarádku" kterou jsem také znal a která už více jak rok pracovala v Londýně jako Au-pair a číšnice v restauraci. Vše bylo samozřejmě předem dohodnuto a já jsem sám se slabou jazykovou vybaveností stál kolem poledne v Londýně na Victoria a šel do metra. Věděl jsem kam chci, jak si koupit jízdenku a měl jsem plánek metra s poznačenou cestou start-cíl. Jenže jak jistě mnozí vědí Londýnské metro je opravdu mazec skoro 300 stanic a 11 tras rozlišených názvy a barvami. O to však ani tak nejde jsem přece z Prahy, když umím přestoupit z B na A tak tady to zvládnu také :-) Jenže ouha :) Problém byl v tom, že jsem potřeboval z Victoria Line na konkrétní stanici na Northern Line prostě přestoupit se světle-modré na černou a pak vystoupit až uslyším jméno své stanice. No jenže, když slyšíte, že hlásí, že kvůli zpoždění nebudou v té stanici kam potřebujete zastavovat tak jí prostě přejedete (to se vám v Praze nestane a vůbec jsem to samozřejmě nečekal). Pohoda přijal jsem tento "podraz" :-) vystoupím v další stanici kráčím do vlaku na druhé straně, který přijel v protisměru a frčím s vědomím toho, že další stanici vystupuji, ale jak-to, že jí nehlásí a hlásí úplně jinou stanici. A v tom je právě ta legrace... Když v Londýnském metru přejedete svou stanici a jdete na druhou stranu do vlaku s tím, že se jednu stanici vrátíte nepovede se to. Přestoupili jste totiž na jinou trasu a jedete úplně někam do ...:-) Pokud na trase chcete jet zpět musíte o poschodí níže a ne naproti vlaku ze kterého vystoupíte. Nakonec mě poradil jeden černoch já jsem se dostal na svou stanici a setkal se Pavlou.
Byl to moc příjemný večer a vzhledem k tomu, že jsem chtěl v Londýně zůstat 4 dny tak jsme si hodně povídali o tom kam zajdeme, a co by mě zajímalo. Super bylo, že jen jedno odpoledne musela do práce jinak to vyšlo perfektně a měla volno, takže jsem měl průvodkyni. Nakoupil jsem si muziku, koupil jsem si mikiny, boty, dobře jsem jedl a pil, protože Pavla věděla kam jít. Viděl jsem z parku u Buckinghamského paláce přijíždět královnu, byl jsem na Trafalgarském náměstí, kde mimo jiné rozsvěcují londýnský vánoční strom. Také jsem se prošel na rušném náměstí Piccadilly Circus, které je zároveň dopravním uzlem Londýna. Byl jsem v muzeu voskových figurín Madame Tussaud, což mohu vřele doporučit. Také jsem zažil Chinatown (čínská čtvrť) v Soho, kde se mimo jiné dobře nakupuje. Na závěr jsem si užil opravdu veselí večírek v jedné londýnské hospodě tedy pubu.
Pavla přivedla svých 6 kamarádek, které pracovali taky jako Au-pair takže jsem to mě opravdu hezké :-) Byl jsem překvapen, že dívky i když jsou v Londýně více jak půl roku neviděla ani zlomek toho, co já a záviděli Pavle, protože ta chodila všude se mnou. Také jsem se dozvěděl, že takto jako jsme se sešli v hospodě se potkávají poprvé. Musel jsem si s jistou lítostí uvědomit, že to holky vůbec nemají jednoduché. Do Londýna si přijeli vydělat a kdyby si "vyskakovaly" tak si toho domů moc nepřivezou takže práce, škola, pokecat s kamarádkou, telefony, jídlo a spánek. Nulová zábava, ale chápal jsem to i já pocítil, že Londýn není levná záležitost a to jsem měl skvělou průvodkyni a nocleh zadarmo. Také je nutné poznamenat, že všechny dívky si platí školu, aby mimo peněz si také přivezly certifikát z angličtiny. Možná i proto byl večírek opravdu více než povedený holky byly jak utržené ze řetězu a smutno mi bylo jen, když jsem si uvědomil, že zítra odjíždím. Zajímavé bylo, že hospoda byla úplně plná, ale když vrchní zazvonil konec bez jakýchkoliv diskuzí za pár minut byla hospoda prázdná. Ráno jsem posnídal s Pavlou a rozloučil jsem se s ní na Victoria station kam mě doprovodila. Koupil jsem si něco k jídlu a čekal na Andreu, která mě už psala sms, že tam bude za pár minut. Pak jsme spolu počkali na autobus a frčeli do Prahy. Po pár dnech jsme se s Andreou rozešly a na rozdíl od jiných rozchodů, které jsem měl za sebou a které následovaly tento mrzí do dnes. Andrea byla se mnou těhotná a já jsem se k tomu postavil jako tele (prostě žádné nadšení) takže šla na potrat a rozešli jsme se. Tak jsem zase v klidu pracoval sem tam zašel s kamarády na pivo a pár měsíců jsem nikam necestoval a neměl na nic náladu.
Pak mě osud přivedl do náručí jedné moravské dívky Katky a žili jsme mezi Prahou a Přerovem. Katka byla zdravotní sestra, takže nebyl problém ji sehnat práci a teleportovat jí do Prahy. V rámci vcelku poetického vztahu jsem byl částečně donucen navštívit Polsko přesněji trhy v Polském Těšíně. No měli tam, kde co. Ani si nepamatuji, zda jsem něco koupil, ale jinak se toho koupilo dost. Nicméně si pamatuji, že mě zaujal na přechodu semafor s třemi panáčky zelený byl zelený jako u nás tedy "jdi" jeden červený byl "pozor" a dva červený to už bylo "stůj" :-) S Katkou jsme si díky mému klientovi užili také Německo a to západ opravdový západ - Düsseldorf. Byl to zajímavý týden, ale i přes jisté bonusy to bylo dost drahé. Pamatuji si, že jsem ve výloze na náměstí viděl pánské zlaté Rolexi, které měli místo čísel diamanty v přepočtu za více jak 1 milión Kč. Hodinek jsem v životě pár dostal, ale nikdy jsem je nenosil takže mě to moc nevzrušovalo jen jsem se v duchu podivil jak si to může někdo koupit.
Za pár měsíců jsme s Katkou vyrazili autobusem do Švýcarska. Jeli jsme ještě s jedním párem našich přátel. Cesta byla dlouhá, ale dobře jsme se bavili. Holky usnuly já jsem kecal a popíjeli pivko s kamarádem. Známí nás všech měl pronajatou horskou chatu a pronajímal hlavně v zimní sezóně pokoje lyžařům. Na ubytování jsme měli slevu a ještě jsme měli dobrého rádce "co, kam, kde, jak". Les Diablerets je obec a lyžařské středisko nacházející se v obci Ormont-Dessus ve Francouzském kantonu Vaud ve Švýcarsku. Obec leží v nadmořské výšce 1 200 metrů na severní straně masivu Diableretů, 3 210 metrů, ve švýcarských Alpách. Bylo zajímavé, že komunikace s místními byla poněkud komplikovaná, německy striktně odmítali mluvit a anglicky mluvili s Francouzským přízvukem, kdy člověk chápal každé páté slovo :-) Nicméně lidé byli ve Švýcarsku velice přivětiví a milí.
Samozřejmě je nutné přiznat, že Švýcarský frank je vskutku tvrdá měna, tedy levně nebylo. V rámci úspor jsme dokonce při občasných návštěvách místní restaurace pili raději víno než pivo, protože bylo levnějším. Holkám to nevadilo, ale nám se s kamarádem občas kroutila pusa - víno bylo dost trpké. Jeden den jsme také navštívili aquapark. Byl monstrózní a tobogány neskutečné. Ani bych o tom nepsal aquapark je aquapark, ale stala se mi taková příhoda. Sice to tam bylo všechno super, ale bylo tam strašně moc malých a velkých Švýcarů a Švýcarek a u těch nejlepších atrakcí byly dost fronty. Tak sem jednou vyšlapal schody k "rouře", kde bylo jen málo lidí. Když jsem přišel na řadu vlezl jsem do ní a odrazil se. Pak už jsem jenom letěl a s naprosto děsným pocitem, že určitě umřu jsem padal dolu. Vůbec jsem necítil podlahu tohoto trubkového tobogánu. Po cca minutě to se mnou pláclo do vody a v pohodě jsem dojel na konec. Následně jsem zjistil, že tento tobogán je extrémní a u jeho výlezu je měřič času a kdybych udělal rekord dne, tak by se ozvala siréna a vyhrál bych 100 franků. No rekord jsem nepřekonal a podruhé už jsem to nezkoušel :-) Bylo by slabé napsat, že Švýcarsko je krásné - my jsme ho poznali ďábelsky divoce krásné. Opravdu to byla paráda! Jeli jsme do Švýcarska v Červenci tedy žádné lyžování, ale když se mrsknete lanovkou na Glacier bez mála 3000 (m n. m.), tak můžete bez problému stavět sněhuláky od rána do večera :-) Všude po skalách padají male a velké vodopády z horských pramenů a vzduch je nasycený vůní stromů, keřů a všech rostlin. Další skvělý zážitek byla také vyhlídková plavba parníkem na Ženevském jezeru, kde mě uchvátil hrad Chillon. Hrad byl postaven ve 13. století a je jedním z nejzachovalejších středověkých evropských hradů. Jedinečným zážitkem je také projížďka horským panoramatickým vlakem. Tu jsme absolvovali několikrát. Pravidelně jsme se nemohli nabažit chutí různých sýrů a samozřejmě jsme nevynechali Švýcarské národní jídlo Fondue. Nádherná příroda všude čisto, pohoda, klid a pasoucí se krávy. To bylo moje Švýcarsko.
Švýcarsko
ŘECKO
S Katkou jsem také poprvé odletěl na dovolenou a to do Řecka. Neletěl jsem letadlem poprvé, ale při tom mém prvním letu jsem nepřistál, protože jsem vyskočil s padákem :-) No dopravním letadlem je to přeci-jen něco jiného, ale bylo to fajn. Jen to odbavení a čekání na letišti mě otravovalo (to sem ovšem ještě nevěděl, co zažiji v pozdějších letech). Na dovolenou jsme neletěli sami, ale letěl s námi jeden kamarád se svou přítelkyní a ještě další kamarád, který byl sám. Prostě jsme byli taková parta.
Přistáli jsme v Thessaloniki tedy v Soluni a odtud nás odvezli do hotelu. Ubytování bylo dostatečné tedy žádný komfort, ale šlo to. V té době nikdo z naší party neměl moc peněz tedy snažili jsme se, aby to byla "nízkonákladová" dovolená. Zvláštní a nepříjemné bylo, že v Řecku na mnoha místech včetně toho, co jsme byli jsou zastaralé rozvody kanalizace - prostě mají moc úzké roury a často se ucpávají - do záchodu nesmíte házet papír na to je koš vedle. V hotelu jsme měli předplacenou pouze snídani tak jsme chodili do nedalekého městečka a někdy si dali jídlo v restauraci, ale hodně jsme si dávali výborný Gyros ze stánků. Řecká kuchyně mě velice vyhovovala a hlavně Tzatziki jsem si navždy zamiloval. Zvláštní bylo, že jsme nikde nepotkali kus klasického chleba všude prodávali a k jídlu dávali takové veky nebo bagety tedy vše bylo o bílém pečivu.
Fajn bylo, že jsme byli pár metrů od pláže, tedy středozemního moře jsme si užili do sytosti. Vždy jsme chodili také po pláži do obchodů a restaurací tedy cesty byli příjemné. Jednou jsme si zašli trochu dál a také jsme nakoupili nějaké věci, proto jsme se dohodli, že se složíme a zpátky pojedeme taxíkem. Nikdy před tím a nikdy po tom jsem nezažil přístup k polední pauze jako v Řecku. Mezi 12 a 13 hodinou nemáte šanci na žádné služby. Taxikářovi jsme nabízeli dvojnásobek toho, co by ta cesta normálně stála, ale nedal se zlomit, takže jsme v klidu ťapali pěšky. Při společných procházkách po pláži jsme pravidelně míjeli také jedno zajímavé místo. Bylo to přílivem středozemního moře vymleté mělké jezero a v něm bylo snad tisíce krabů. Vypadalo to jak hýbající dno, trochu nechutné, ale rozhodně zajímavé.
Realizovali jsme jen jeden výlet, ale stál za to. Kláštery Meteora jsou nádherné a impozantní. Meteora jsou monastýry - kláštery na vrcholcích slepencových skal v oblasti Thesálie v Řecku, poblíž města Kalambaka. Mniši a poustevníci se tu usazovali již od 11. století, ale až o tři století později začaly vznikat první byzantské kláštery pravoslavné a Řeckokatolické církve. Při prohlídce musíte být dostatečně zahaleni (muži musí mít zakrytá kolena, ženy ramena). Uvnitř se nesmí fotografovat ani natáčet videa. Za vsup do klášterů vybírají mniši vstupné cca 4 EUR. Dnes kdybych byl v Řecku určitě bych realizoval mnohem více výletů dost mě tenkrát mrzelo, že jsem neviděl mimo jiné Akropolis v Athénách. Peněz bylo málo a také jsem se do budoucna poučil s kým jezdit a nejezdit na dovolenou. Ne snad, že by vznikali nějaké zásadní konflikty, ale chtěli jsme mít s Katkou klid a stále nás někdo otravoval. Hlavně ta přítelkyně kamaráda byla často nesnesitelná. Tedy malé doporučení - dobře si rozmyslete s kým na dovolenou může vám to dost narušit zážitek i prožitek.
Řecko