V těchto dnech je to sto let (5. 1. a 18. 2. 1923) od atentátu a úmrtí prvního
československého ministra financí Aloise Rašína. Ráno 5. ledna 1923 vyšel Alois Rašín ze svého bytu v Žitné ulici a chtěl nasednou do ministerského auta. Byl ale postřelen do zad a boku. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – po šesti týdnech utrpení došlo k infekci, bakteriální sněti a sepsi. Dne 18. února 1923 ráno Rašín zemřel.
Autentická výpověď účastníka vzpomínkové akce, která se konala 5. 1. 2023 v Praze 1.
Když jsem v podvečer 5. 1. stál v Žitné ulici, kde Rašín bydlel, při pietě přesně na místě atentátu uvědomil jsem si, že by bylo vhodnější spíše rozjímat a přemýšlet. Ne pateticky pronášet různé proslovy. Ostatně je to podobné jako v Resslově ulici, která je několik desítek metrů od Žitné, kde na kůru a v kryptě v pravoslavném kostele padlo sedm československých parašutistů v boji s příslušníky SS a gestapa. Přesto jsem po chvilce přemýšlení několik slov pronesl.
„Stojíme na místě, kde se před sto lety střetly naprosto odlišné osobní postoje, hodnoty a filozofie. Na jedné straně "Pracuj a šetři" a tvrdá léčba nemocné ekonomiky oproti filozofii programové nenávisti a násilí. Jistě před sto lety byla oproti dnešní době, doba o dost tvrdší. A to ve všech aspektech veškerého lidského konání a činnosti. Pokud by útočník žil kdesi ve slumu, podvyživený s rodinou umírající v naprosté chudobě, zoufalství a nesvobodě dal by se tento atentát chápat jako pochopitelné zlo. První Československá republika byla, ale parlamentní demokracie a lidé se mohli svobodně rozhodovat. Tento akt byl aktem vycházející právě z již zmíněné filozofie programové nenávisti a násilí. Srovnám-li myšlenkové pochody, které se zde střetly, přeji si do budoucna více Rašínu, méně Šoupalů. Už minimálně tím, že Rašín jako veřejné osobnost ovlivňující chod společnosti kázal vodu s bublinkami a sám pil vodu bez bublinek. Veškeré jeho kroky a myšlenky mají příčinu v naprosté a hluboké lásce k vlasti a zemi. K tomu dalšímu bych ještě přičetl k jeho přístupu a vedení ekonomie jako takové. Obě dvě zmíněné věci v naprostém v protikladu dnešních dnů, měsíců i roků. O tom, kam zavedli zem soukmenovci Šoupala je škoda se zmiňovat.“
Miloš M. - okres Praha-východ
Jisté je, že atentátník, mladý anarchokomunista Josef Šoupal, byl "zjevný psychopat".
V žaláři si pořád na něco stěžoval, stěny své cely pomaloval vlastními výkaly, předstíraje duševní nemoc. Po válce se chtěl přejmenovat na Ilju Dněprostroje - což je aluze k dnešním dnům na jedno ukrajinské město, dnes bombardované... Přejmenování mu nevyšlo úřady to zamítly a tak se z něj byl nakonec "jen" Ilja Pravda. Snažil se stát členem KSČ, ale ani tam ho nechtěli - zemřel v roce 1959 ve věku 56 let v Ústí nad Labem.
Rašínovu hospodářskou politiku je poněkud komplikované posuzovat. Nezaměstnanost byla hrozná, hygienické poměry a nemoci také, Masaryk sám ho chtěl prý odvolat. Bezprostředně po útoku si sám Alois Rašín myslel, že na něj stříleli legionáři - první slova po výstřelech byla - "Legionář, že?"
Každopádně přísnému politikovi vděčí Češi za to, že se koruna stala v té době jednou z nejstabilnějších měn v Evropě. Po vzniku Československa bylo potřeba napravit rozvrácené peněžní poměry. Nový stát potřeboval nové peníze, a tak po vytvoření samostatného státu v roce 1918 začal Alois Rašín připravovat měnovou odluku od rakousko-uherské měny. Dne 10. dubna 1919 se v zákoně objevuje název československá koruna a zkratka Kč.
Commentaires