Podobně jako v případě formování dějin českých zemí, kdy můžeme jako základ pokládat panování Přemyslovců, tedy dejme tomu rok 865, začátek vlády Bořivoje I., který byl prvním historicky doloženým českým panovníkem, pocházejícím z rodu Přemyslovců. Pro Ukrajince je to jednoznačně rok 882, kdy novgorodský kníže Oleg (ukrajinsky Oleh) ovládl Kyjev, který předtím platil tribut (tribut je platba - finanční nebo naturální) Chazarské říši. Chazaři byli původně kočovný, později polokočovný turkický národ nejasného původu a na několik let si podřídili i některé východoslovanské kmeny. Vítězstvím novgorodského knížete Olega došlo na území dnešní Ukrajiny a části Ruska a Běloruska k formování prvního východoslovanského státu, který se jmenoval Kyjevská Rus. Nejvýznamnější panovník Kyjevské Rusi Volodymyr I. přijal roku 988 křesťanství. V 9. a 10. století se Kyjevská Rus stala největším a nejmocnějším státem Evropy. Je klíčová pro identitu Ukrajinců, přisvojila si ji ale i ideologie ruské státnosti.

Poté ve 13. století ovládali ukrajinské území na východě Tataři tzv. - Zlatá horda - a západní část dnešní Ukrajiny byla od konce 14. století součástí Polska. Následně se stala valná část Ukrajiny součástí Litevského velkoknížectví. Na jihu se vytvořil Krymský chanát (chanát je označení politického subjektu, používaného Mongoly a Tatary, kterému vládne chán).

Během středověku byla oblast současné Ukrajiny klíčovým centrem kultury východních Slovanů s tím, že mocný stát Kyjevská Rus formoval základy ukrajinské identity. Jeho rozpad uspíšil mongolský vpád ve 13. století a poté bylo území napadeno, ovládáno a rozděleno různými mocnostmi, včetně Polsko-litevské unie, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Ruského impéria.

K návaznosti na Kyjevskou Rus se jasněji přihlásil už moskevský velkokníže Ivan III. Veliký v 15. století, který byl uznáván jako "velkokníže vší Rusi". Ivan IV. Hrozný byl v roce 1547 poprvé korunován jako "car vší Rusi" a stal se tak zakladatelem Ruského carství. Za následníka Kyjevské Rusi se dnes považuje kromě Ruska i Bělorusko a Ukrajina. Zanechala trvalou stopu v dějinách a hmotné i duchovní kultuře tří současných východoslovanských národů: Ukrajinců, Bělorusů a Rusů.

Roku 1569 došlo ke vzniku Lublinské unie, ještě těsnějšího sepětí Polska a Litvy. Území Ukrajiny, které spadalo pod Litvu, bylo v rámci Polsko-litevského státu převedeno přímo pod Polské království. Ukrajinská šlechta získala v Polsku stejná práva, jaká příslušela polské šlechtě, ovšem za cenu polonizace (museli přijmou polskou kulturu, jazyk atd.) a přijetí západního katolictví.

V 17. až 18. století v oblasti existoval státní útvar Hetmanský stát. Tento kozácký hetmanát byl státní útvar původně záporožských kozáků na dolním toku největší ukrajinské řeky Dněpr. Byl založen roku 1649 hetmanem Bohdanem Chmelnyckým během jeho povstání probíhajícího v letech 1648 až 1657 na východních územích Polsko-litevské unie. Samostatnost a existence tohoto státního útvaru skončila rokem 1764, kdy byli dosud autonomní kozáci potlačeni Ruským impériem a hetmanát zrušen Kateřinou II. (Kateřina II., známá též jako Kateřina Veliká, byla mezi lety 1762 až 1796 ruskou carevnou) a jejich území se stalo pouhou gubernií. (Gubernátor je označení hlavního představitele velké administrativně-územní, federativní jednotky – gubernie. V Ruském impériu byl gubernátor nejvyšším vládním úředníkem v gubernii.)

U kozáků se zastavíme. Tito dědici staré a zároveň předchůdci moderní ukrajinské státnosti ve specifickém vydání byli spojeni do společenství svobodných obyvatel stepí kolem dolního Dněpru na východně Ukrajiny, společenství zemědělců a válečníků. Mluvili různými východoslovanskými dialekty. Slovo kozák s největší pravděpodobností pochází z totožného turkického slova kazak a znamená "svobodný člověk". Teorie o etnickém původu kozáků hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících, zchudlých polských šlechticích a měšťanech a zběhlých Tatarech. První ruské písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444. V obou se o kozácích zmiňují jako samostatné vojenské vrstvě společnosti. Kozáckou tradici z velké části potlačil sovětský režim. Důsledná likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou naplňovala všechny znaky definice genocidy.

Tímto uzavřeme část, která popisuje zrod a podstatu ukrajinského národa, státu a území. Uvědomme si, že středověký člověk vnímal především svou příslušnost k půdě, k sousedům, případně k vládci. Dále vnímal kulturní a společenské zvyky, jazyk, náboženství, ale nemohl disponovat nějakým hlubokým národním uvědoměním. Národní uvědomění v sevřeném, moderním slova smyslu, byl proces, který probíhal až od 18. století. Národní obrození jsou charakteristická pro dobu formování moderního vlastenectví, chcete-li nacionalismu, kdy se utvářelo novodobé vnímání pojmu národ.

Přejděme k názvu Ukrajina a k ukrajinskému jazyku. Slovo Ukrajina je slovanského původu, etymologie (etymologie je obor lingvistiky zkoumající původ a vývoj slov) však není jednoznačná. Nejčastěji se uvádí význam "okrajové území", přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectví Kyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o "ukrojených", oddělených zemích. První doložené použití je z roku 1187 a pochází z Kyjevského letopisu, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž "Ukrajina bohatě oplakala".

Ukrajinština je po jazykové stránce nejvíce příbuzná s běloruštinou, poté s ruštinou a polštinou. Ukrajinský jazyk se vyvinul z východních nářečí staroruského jazyka. Od 10. století se na Kyjevské Rusi spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Staroslovanština pronikala do církevních textů a od 16. století už lze hovořit o spisovném jazyku. V 19. století se rozvíjela ukrajinská literatura, čerpající z lidové slovesnosti. Od 19. století byla ukrajinština označována carskými úřady a ruskými konzervativními autory termínem maloruština, který definoval ukrajinský jazyk jen jako nářečí ruského jazyka.

Nuntius