Zamyslet.CZ

Po několikadenním přemýšlení jsem podlehl jejímu přemlouvání a rozhodl se, že jí navštívím. Nic jsem od toho nečekal a jen jsem se těšil, až se s ní setkám a „pokecáme“ o tzv. starých časech a společných známých, přespím a odjedu.

Setkání po téměř dvaceti letech bylo bez nadsázky dokonalé a krom všeho ostatního jsme si obrovsky rozuměli v pohledu na svět kolem nás.  Vlastně od první chvilky bylo jasné, že naše setkání neskončí jen tak. Rozebírat podrobnosti následujících dnů nemá smysl to si jistě každý dokáže představit. Prostě vše bylo skvělé a i bez "velkých" peněz jsme byli šťastný. 

Jen jedna věc mě trochu trápila. Sem tam při našich rozhovorech mi naznačovala, že má jakýsi problém ohledně agresivního chování pod vlivem drog a alkoholu a že měla své špatné období. Říkala, že vše již prý má vyřešené a rozhodně v mé přítomnosti až na pár brk trávy se nic zvláštního nedělo. Jednoho dne zhruba po měsíci od našeho setkání jí zazvonil telefon. Volala policie, že si má vyzvednout dopis. Sice nám to bylo divné, ale nic podezřelého jsme v tom nehledali a tak se druhý den po telefonát dostavila na místní odděleni policie a to byl na rok poslední den, kdy jsem ji viděl.

Následoval bez mála rok, kdy jsem se staral o její věci a dva psy a měl jsem s ní pouze kontakt prostřednictvím dopisů a krátkých telefonátu, protože nejdříve byla pár měsíců na vazbě a pak ve vězení. Nechci rozebírat její případ a veškeré úkony o které jsem se staral v souvislosti s právníky, soudy atd.. Důležité bylo jen to abych vše nějak ustál. Bylo mi jí strašně líto a měl jsem strašný vztek. Nezapomenutelný moment bylo, když jsem si četl básničku co mě napsala v jednom dopisem. "Miláčku při mě stůj a pravidelně onanuj". Někomu se může zdát, že je to nevhodné, ale mě to tenkrát, když jsem to četl dost zlomilo. Znamenalo to: o všechno se postarej a buď mi věrný. Tak jsem se o vše staral a byl věrný.

Nakonec se po roce vše tak nějak podařilo a začala být šance na normální společný život.  V podstatě přesně, když vše už bylo v pohodě přišel konec. Především na základě různých lží, pomluv a polopravd se se mnou rozešla. Jakoby úplně zapomněla jakému tlaku od lidí z jejího okolí jsem byl vystaven, kolik pomluv a varování jsem si za ten rok vyslechl. Říkali ironicky "Počkej až ji poznáš!" no tak jsem jí poznal... Ne snad, že bych si činil stoprocentní nárok na její lásku a také jsem si nebyl jistý po tom všem, co se stalo, že to bude klapat. Nicméně byl to pro mě další šok, který budu mít v sobě do konce života. Zvláště pak když cca čtrnáct dnů po našem rozchodu si našla někoho jiného.

Toho, kdo toto psaní bude číst žádám, aby to nechápal/a jako ubrečený článek o tom jak je chlapeček smutný, protože ho holčička nechala atd.. O to opravdu nejde seznámení a rozchodů jsem zažil nepočítaně, ale nikdy jsem se necítil tak poníženě a zneužitě jako v tomto případě. Jak jsem již uvedl nebyl jsem si jistý, že spolu zestárneme, ale po tom strašlivém více jak rok trvajícím masakru jsem si byl jistý, že tomu dáme šanci a to jsem se šeredně mýlil.

Závěrem bych rád sdělil, co jsem si uvědomil a co jsem si z tohoto zážitku odnesl.
Neznalost partnera ať již jsou prvotní krátké zážitky jakékoliv vede v případě dlouhodobého odloučení k špatným závěrům. Především dopisy vytváří falešné představy o tom, jaké neštěstí musí společná láska vydržet a jak je nutné být trpěliví a dělat vše, aby se to přežilo a mohli jste být spolu. Je to neskutečně silné, protože čím více vám systém znemožňuje kontakt, společné žití a společné řešení problémů tím více vás to spojuje. Věřím, že toto pouto jde rozhodně skrze pohlaví. Je jedno jestli je "rytířem" muž a čeká a bojuje o svou ženu nebo obráceně čeká a bojuje žena o svého muže. Kdo jednou do tohoto modelu spadne tak si myslí, že jsou věci nevyhnutelné a dané, musí se vše zvládnout, aby mohlo být dobře. Rozhřešení však může být stejné jako to moje. Přeji všem, aby nic podobného nezažili.