ŽENA V SÍTI
Jmenuji se Marie. Když mi bylo 22 let, seznámila jsem se s Tomášem. Byl o dva roky starší, rozuměli jsme si a já si užívala života s ním i bez něj. Oba jsme už pracovali. Cítila jsem, že to není úplně ten pravý muž pro mě, ale byla jsem mladá a on byl celkem dobře zajištěný i přes svůj nízký věk, tak jsem to s ním prostě zkusila. Tom byl stejně společenský jako já a v posteli nám to klapalo výborně. Každý jsme měli společné, ale i své zájmy a přátele, takže jsem byla ve vztahu, který byl zatím fajn. Nenapadlo mě, že za pár měsíců otěhotním a bude konec s mým bezstarostným životem. Tomáš vzal ovšem roli otce a živitele velmi zodpovědně, začali jsme spolu bydlet. Do svatby jsme se nehrnuli, to ani jeden z nás nepovažoval za nutné. Během těhotenství jsem se začala na děťátko těšit a zařizovala jsem vše pro něj. S Tomem jsme se trochu odcizili, mě to nevadilo a on to bral jako, že to k těhotenství patří a nechal mě být, stále byl moc ochotný a já si začala diktovat a on mě poslouchal a dělal co mi na očích viděl. Když si to teď vybavuji, uvědomuji si, jak moc mě miloval a byl hodný a jak jsem já k němu byla krutá. Vinu pociťuji doteď. Když se nám narodila v zimě dalšího roku Klárka, stala jsem se tou nejšťastnější ženou na světě. Do naší holčičky jsem se zamilovala a dýchala jsem jen pro ni. Tomáš tady byl pro nás, ale jako muž mě skoro přestal zajímat, jen jsem brala a on se staral. I když je to s dítětem náročné, teď vím, že to se zdravým děťátkem není tak náročné, abych musela muže zanedbávat a nebrat ohledy i na něj a jeho pohodlí. A pak se to stalo, pár týdnů po porodu se Tomáš jednou nevrátil z práce. Měl ošklivou autonehodu a bohužel to nepřežil. Byla jsem na dně.
Musím se přiznat, že jsem se cítila jako bezcitná zlá ženská, protože se mi hlavou hlavně honily myšlenky na to, kdo se o nás postará a taky jak to zvládneme finančně (Klárka zajištěná na pár let byla). To, že otec mého dítěte a muž, který mě skutečně miloval už nežije mi začalo docházet později, ale stejně jsem z jeho ztráty nebyla tak vyřízená, jak bych snad měla být. Před lidmi jsem tak trochu hrála divadlo, když jsem se „zhroutila“. A docela jsem se uzavřela do sebe, neměla jsem zájem o nikoho, jen o svou dceru a o příbuzné, když jsem potřebovala pomoct, jejich životy mě ale nijak nezajímaly. Zůstala jsem s Klárkou sama dva roky, všechno jsem dělala jen pro ni a na sebe jsem nemyslela. Pak jsem potkala Pavla. Byla jsem trochu utahaná, ale spokojená mamina a zájem muže mě znovu dostal do života. Pavel byl hodný a celkem podobný typ jako Tom, ze začátku to bylo fajn. Klárku si oblíbil a časem osvojil. Dělal pro nás všechno. A já si toho nevážila. Začala jsem si zase diktovat a zneužívat jeho dobroty a lásky. Nemyslela jsem to zle, ale chtěla jsem stále víc a víc. A on to nevydržel. Vysvětlil mi, že svět se netočí jen kolem mě a že i když jsem matka a dělám pro své dítě všechno, tak to neznamená, že musím taky všechno dostat. Byla jsem příliš materiální a myslela jsem si, že když já a moje dítě budeme mít všechny nové věci, tak budeme šťastný a že muž je tady od toho, aby se o to postaral. Pavel souhlasil s tím, že je živitel rodiny, ale z jeho platu si také nemohl dovolit všechny nesmysly, které jsem požadovala. A naopak jsem se vysmívala jeho nápadům. Navrhl, že bychom mohli jet vlakem na výlet, projít se v lese, mít svoji zabalenou svačinu a jen tak pobýt v přírodě. To jsem se mu vysmála, že neexistuje, abych někam musela vlakem jako socka, když máme auto. On měl auto. Ještě pár pokusů z jeho strany bylo a pak nás opustil, že mě miluje a Klárku taky, ale že nepotřebuje zlatokopku a je se mnou nešťastný. Tak mě nazval, zlatokopka! A měl pravdu. Snažila jsem se, abychom zůstali přátelé, potřebovala jsem, aby mi Klárku někdy pohlídal a ta ho brala jako tátu. A zůstali jsme na nějakou dobu spolu, ale konec se blížil.
Po rozchodu jsem byla rok sama a pak jsem se seznámila s o šest let starším Robertem a po roce soužití jsme se vzali a zanedlouho jsme čekali dítě. Chlapeček Petr se narodil v červenci v roce 2010. Robert měl z prvního manželství 3 děti. Ze začátku vše bylo v normálních kolejích a přesto, že jsem nezažívala žádné zásadní pocity štěstí, bylo nám dobře. Změna přišla v roce 2010, kdy se Robert vracel domů stále později a někdy i po několika dnech. Jeho nevěru bych nějak přešla, ale začal trpět agresivní žárlivostí a byl zlý na děti. Věděla jsem, že je konec a že musím s Klárkou a Petříkem pryč. A tak jsem se dostala do sítě tedy ne do internetu, ale do sociální sítě ČR.
Proč píšu svůj příběh? Jen pro poučení všem ženám, kteří věří na lásku a sebeobětování ve prospěch dětí. Dětem jsem nepomohla a dnes jsem sama. Přesto, že jsem se snažila, jak to šlo o děti jsem přišla. Klárka je v rodině u mého bratra a Petříka mě odebrala sociálka a je v dětském domově. Klárka je celkem spokojená a jsme v pravidelném kontaktu a o Petříka už více jak rok bojuji a doufám, že během letošního roku budeme zase spolu. Mám za sebou velice nepříjemné kontroly, výslechy a soudy. Nikdy jsem nebrala drogy ani prášky mimo běžné spotřeby (acylpyrin, brufen...) a s alkoholem mám zkušenost asi jako každý normální člověk. Pod stálým dohledem sociálky, policie, s dětmi, s neustálím otravováním ze strany Roberta a v neposlední řadě také exekutorů z půjček v době manželství o kterých jsem vůbec nevěděla jsem byla závislá na pomoc ze strany mých rodičů a přátel. Špatně se mi hledala práce a když jsem našla nějakou normální nemohla jsem jí dlouhodobě vykonávat z důvodu pravidel určených sociálkou (kdy mám být doma atd.). Zatímco v normálních rodinách čekají děti až rodiče přijdou z práce já jsem musela být doma dříve než děti a když jsem potřebovala nakoupit museli jsme jít společně. Jak doufám každý pochopí na chování a prospěch dětí mělo vše naprosto negativní vliv a problémy se množily. Své chyby znám, ale zajímalo by mě v co jsem měla udělat jinak.