Mou mámu znala většina dospělých rodáků z Horní Cerekve. Miroslava Martinovská, rozená Kopkanová, se narodila 11. 8. 1945. Mimo jiné často vzpomínala, jak si v dětství hrála ve stodole u fary. Když poznala mého otce, odstěhovala se do Prahy, ale lze konstatovat, že tam nikdy nebyla šťastná. V Praze porodila a vychovala dvě děti: mě a mou sestru Jitku. Po rozvodu s mým otcem to měla velice náročné, ale vždy se zvládla o vše postarat.
V roce 1991 jsem se odstěhoval, oženil a začal podnikat. Jitka si dodělávala školu a prožívala svou pubertu. Mámin vztah s dcerou byl postupně velice problematický a plný konfliktů. Denně jsem řešil „x“ telefonátů.
Po roce 2010 se máma musela pravidelně dojíždět do Horní Cerekve, aby se mohla starat o babičku. Proto jsem tam po krátkém jednání s rodinou Davidových zakoupil ve Sportovní ulici byt. Jen o patro níže, než bydlela babička. Stěhování pro ni bylo těžké a byt se navíc nově vybavoval. Nějaký čas trvalo, než si zvykla, ale rozhodujícím faktorem byla zahrada, kde neustále něco pěstovala, zvelebovala a upravovala. Měla vždy radost z každé kytičky a vše mi hlásila. V roce 2014 jsem byt převedl na mámu, protože jsem chtěl, aby se zde skutečně cítila jako doma.
Následně se mé podnikání dostalo do potíží, a abych s sebou nikoho "nestáhl", v podstatě jsem na pět let „zmizel" a snažil se postavit znovu na nohy. V té době máma převedla byt na mou sestru Jitku, aby jím sestra disponovala v rámci ručení za hypotéku. Souhlasil jsem. Bylo mi to zcela jedno, měl jsem tehdy úplně jiné starosti.
Na podzim 2018 jsem přijel do Horní Cerekve. Každý den mi máma několikrát volala, abych přijel, a moje situace k té to návštěvě byla vhodná. Vánoce proběhly celkem v pohodě – moc jsem je nevnímal a věnoval se internetu. V lednu 2019 jsem se chystal pryč. S mámou to však začalo být komplikované. Hodně zapomínala, což jsem tak nějak přehlížel, ale stále jsem jí musel něco vysvětlovat, protože si začala vymýšlet věci, které neodpovídaly skutečnosti. To už bylo těžké, ale nakonec jsem v únoru odjel, protože jsem musel řešit zákazníky. Dělat webové prezentace a s tím spojený internetový marketing není jednoduché. Sice můžete pracovat odkudkoliv, kde budete tzv. online, ale bez osobního kontaktu to někdy nejde. Vše se telefonicky a e-mailem řešit nedá.
S mámou bylo vše stále horší. Poznal jsem to z telefonické komunikace, a když jsem v srpnu 2019 přijel, vše bylo zpřeházené a ve dřezu bylo plesnivé maso. Rok 2019 proběhl celkem v klidu, ale ten další už začal být kritický. Máma byla pořád milá, ale stále si mě pletla se strýcem Pavlem a hledala babičku, která již byla několik let po smrti. Stále jsem jí opakoval, kdo jsem. V té době také byla odvolána z funkce domovního důvěrníka, kterou roky svědomitě vykonávala. Světlé chvilky byly a někdy jsme se zasmáli, ale musel jsem převzít zodpovědnost. Dělala nesmyslné nákupy, večer zvonila na sousedy, v noci telefonovala lidem nesrozumitelné informace. Nejhorší bylo, že často chtěla domů a musel jsem jí vysvětlovat, že je doma. Jednoho dne přišla také na zahradu bez tašky, což mi bylo divné. Měla tam všechny doklady, telefon, klíče a peněženku. Taška se nakonec našla.
V roce 2021 mě postihlo oční onemocnění: viděl jsem dvakrát. Byla to hrůza. Nakonec jsem zavolal sanitku a pobyl deset dní v nemocnici v Pelhřimově. Máma každý den několikrát volala, ale stále si mě pletla se strýcem Pavlem. Potřeboval jsem tepláky a tričko. Poprvé přijela s nějakým známým, ale nesetkali jsme se, protože hledali strýce Pavla. Podruhé dorazila s bratrancem Jirkou Kopkanů. Přivezla mi pět ručníků a jeden banán. Byl jsem rád, že ji vidím, a musel jsem se samým smutkem smát. Po návratu z nemocnice už jsem se musel začít intenzivně starat.
Dokud to šlo, vodil jsem mámu za ruku na zahradu, protože tam byla šťastná. Hodně mi pomohla vedoucí místní charity Markéta Němcová a začal jsem využívat jejich služby. Charita mi vozila pro mámu jídlo ze školní jídelny a později mi pomáhala s máminou hygienou.
Moc dlouho mi trvalo smířit se se stavem věcí. Pořád jsem viděl svou vitální mámu, která vždy udělala více, než bylo potřeba nebo než se chtělo. Řekl jsem si, že udělám maximum, aby své poslední roky měla příjemné. Měl jsem vždy radost, když jsem ji pohladil a ona se usmála. Stalo se mnoho věcí a hodně k nám jezdila sanitka. Vše ale nakonec vždy dobře dopadlo a čas plynul. Také jsem dostal několik rad, že bych mohl mámu nechat umístit do LDN. Ani na vteřinu jsem nad tím nepřemýšlel.
Za celé ty čtyři roky Jitka, mámina dcera a moje sestra, nepřijela, nezavolala, nenapsala... V roce 2020 se dokonce stalo, že máma vzala tašku kompotů a odjela autobusem do Prahy. Jitce se nemohla dovolat, a protože Jitka vyměnila zámek u dveří v bytě na Proseku, máma nemohla dovnitř. Dala jí sklenice ke dveřím a čekala na schodech, až jí pojede autobus.
Začátkem září letošního roku jsem objednal pejska (dvouměsíční fenku). Nebylo to z rozmaru. Jak je všeobecně známo, psi mají silné vnímání a chtěl jsem, aby hlavně v noci mámu hlídala. Máma se ale již pejska nedočkala. V pondělí 18. září 2023 ve věku 78 let zemřela. Stalo se to po strašném týdnu, kdy ji dvakrát odvážely sanitky a nakonec v nemocnici Pelhřimov skonala.
Věděl jsem, že to přijde, ale přesto mě to odrovnalo. Kdybych se to dozvěděl na dálku, byl bych smutný stejně jako každý normální člověk, kterému umře někdo z rodiny. Po čtyřech letech permanentního starání a kontaktu jsem byl ale tak nešťastný, že jsem mnoho dní nebyl schopen žádné činnosti a moc nespal.
Dne 6. listopadu 2023 jsem po 19. hodině přišel do bytovky. Pan Jiří Šafrata na mě čekal u kotelny a nečekaně mi oznámil, že od Jitky byt koupil a já se mám do zítřejší 7. hodiny ranní vystěhovat.
Následující den jsme se dohodli, že mě na jednu noc do bytu ještě pustí, ale pak vyměnil u dveří vložku a já jsem pro věci mohl, jen když měl čas. Argumentoval tím, že má obavu, abych v bytě něco neudělal. To mě jednak urazilo, ale hlavně jsem přemýšlel nad logikou tohoto argumentu: Co bych z toho měl, kdybych byt podpálil nebo vytopil...?
A tak jsem se stal „úspěšným“ bezdomovcem...
