Koho někdy chytly záda, tak ví moc dobře, co je to za bolest. V ten moment se člověk kroutí na posteli a slovně si nahlas ulevuje, až mnohdy nadává, aby potlačil utrpení. Přestože na to někdo bere prášky, aby potlačil bolesti jako třeba Tramal nebo Doreta, trvá 2 až 3 hodiny než zaberou, zejména když už je užívá nějaký čas, neboť si na ně tělo zvyká a pak už tolik nepůsobí. Do té doby, než zaberou je to velká intenzita bolesti a nelze se neubránit hlasitému skučení až výkřikům.
Klasický postup, co lze v takové situaci dělat, je jasný. Navštívením neurologa proběhne vyšetření s doplňkem rentgenu nebo dle potřeby magnetické rezonance a pak se nastaví postup léčby. Obvykle se volí postupný konzervativní přístup, tedy zahájení rehabilitací, když to nepomůže, tak kapačky, pak obstřiky a teprve nakonec operace. Jenže už v prvním kroku vzniká zádrhel. Ačkoliv neurolog dá žádanku na rehabilitace rychle, tak jejich kapacita je v různých městech jinak vytížená na 4 až 7 týdnů dopředu dle regionu.
Právě v tento moment začíná peklo, protože dotyčný pacient prožívá šílené bolesti a jediné na co se těší, je zahájení rehabilitace s nadějí, že bolest se bude redukovat. Ovšem místo toho zažívá šok v podobě zjištění, že bude čekat 4 až 7 týdnů a vůbec nikoho nezajímá, že má šílené bolesti. V lepším případě lze chodit ráno alespoň na injekci Dolmina, ale ta působí cca do 15h a pak je odkázán na konzumaci prášků, které už tolik nepůsobí a tak večer začíná zase peklo. Stupňování bolesti dojde do stádia, kdy člověk se kroutí na posteli, heká, proklíná systém čekání na rehabilitace a selským rozumem nechápe, jak ho mohou v 21. století klidně nechat v bolestech několik týdnů.
Tato absurdita nepobírá logiku a při bolestech má člověk chuť je tam druhý den dojít doslova seřvat nebo ještě hůře jim ve vzteku a z nešťastné bezradnosti to tam dojít rozmlátit. Samozřejmě, že druhý den po injekci to normální člověk neudělá a snaží se myslet na vysněný den, až tam půjde, když na něj vyjde řada, ale při večerních bolestech to má na mysli s velkou vážností. Takové utrpení vede k úvaze, zda žijeme v ČR nebo v Bangladéši. Nikomu nepřejeme, aby to zažil, ale bohužel je to konstatování tvrdé reality.
Je to podobně absurdní jako kdyby někdo z rehabilitace volal na hasiče, že mu hoří barák, ať přijedou hasit a oni by mu řekli, že dorazí k požáru až za čtyři týdny, tedy za stejnou dobu, za jakou se oni budou věnovat jemu. Každému jasně dojde, co je to za nesmysl, neboť by už vše shořelo, ale analogicky si na rehabilitacích neuvědomí stejný nesmysl, jak někdo v bolestech musí trpět měsíc, než se dostane na řadu k nim. Jednoduše to berou chladnokrevně jako plnou kapacitu a nikoho to nezajímá.
V komerční sféře je zcela běžné, že když se nestíhá, musí se dělat automaticky přesčas, který vám mnohdy vůbec nezaplatí, neboť pracovní smlouvy jsou s oblibou dělány tak, že dávají automatický odkaz na Zákoník práce, kde je uvedeno, že pracovník může ročně mít až 150 hodin nařízených přesčasů, ovšem to na rehabilitacích nejen neznají, ale mají své pohodové tempo na 8 hodin i když se na služby střídají, a pak pohodička domů.
V pátek pěkně po obědě domů a vaše bolesti jsou jim zcela ukradené. Pokud máte podobnou zkušenost, napište nám a my se o její absurdní princip rádi podělíme s ostatními.
